
<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz
V sobotu 12.12.2009 přivezou brněnští skauti Betlémské světlo Pendolinem Českých drah spojem SuperCity Antonín Dvořák SC16, odjezd z Vídně je 15:33, příjezd do Brna na hlavní nádraží je v 17:30. V neděli 13.12.2009 pak bude Betlémské světlo slavnostně předáno na deváté ranní bohoslužbě v katedrále na Petrově.
Někdy mám pocit, že jsme si předvánoční shon zvykli vnímat jako jakési výkupné za vidinu vánoční pohody. Možná se chováme jako nějací herci, kteří vše usilovně připravují a nacvičují na vytouženou premiéru. Ještě je potřeba zařídit, udělat to či ono a jako poslední se správně naladit třeba nějakou tou koledou a pak už jen čekat, že všechno klapne. Máme přece o těchto svátcích naprosto přesnou představu.
Vánoční dárky lze hodnotit podle mnoha kritérií. Můžeme je dělit podle toho, jak dlouho nám připomínají Vánoce. Některé dárky zazáří jako prskavky a zhasnou. Potěší, možná pobaví, pak je někam uklidím a při příštím jarním úklidu vyhodím do koše. Jiné dárky spontánně začlením do běžného provozu, stanou se součástí šatníku, vybavení domácnosti nebo knihovny a jejich souvislost s Vánocemi se vytratí. Příště mě při čtení knížky už nenapadne, že byla původně vánočním dárkem.
Napadlo vás někdy, Neexistuje teorie, která by uměla tyto myšlenky našemu rozumu
vyvrátit, stejně jako naopak i tyto myšlenky nevycházejí pouze z
rozumu, ale také ze zahořklosti srdce, jež bylo možná zklamáno ve
svých vznešených očekáváních a jež ve své uražené a zraněné lásce už
jen cítí, že jeho naděje je zničena. Jak tedy odpovědět? Nakonec je
možno jen pronést vyznání, proč jsme tuto církev přesto schopni vírou
milovat, proč se odvažujeme skrze tuto znetvořenou tvář poznávat stále
ještě tvář svaté církve. Začněme však přece jen věcně. Slovo "svatý",
jak jsme ukázali už dříve, není ve všech těchto výrocích míněno jako
svatost lidských osob, ale odkazuje na Boží dar, který daruje svatost
uprostřed lidské nesvatosti. "Svatou" se církev v symbolu nenazývá
proto, že by její členové byli vespolek lidmi svatými a bezhříšnými -
tento sen vynořující se vždy znovu v každém století nemá v střízlivém
světě našeho textu místo, třebaže vyjadřuje onu touhu člověka, jež ho
nikdy nebude moci opustit, dokud mu nová nebesa a nová země nedarují
to, co mu nikdy nedá tento pozemský čas. Už tady můžeme říci, že
nejtvrdší kritici církve naší doby vskrytu rovněž žijí z tohoto snu, a
protože je zklamal, s rámusem zavírají dveře domu a prohlašují, že
prolhaný je celý dům. Vraťme se však zpátky: Svatost církve spočívá v
oné moci posvěcení, kterou v ní působí Bůh navzdory lidské hříšnosti.
Narážíme zde na vlastní poznávací znamení "nové Smlouvy": V Kristu se
sám Bůh svázal s lidmi, dal se k nim připoutat. Nová smlouva se už
nezakládá na oboustranném dodržování dohody, ale je Bohem darována
jako milost, která přetrvává i navzdory nevěrnosti člověka. Je výrazem
Boží lásky, která se nedá přemoci neschopností člověka, ale vždy znovu
je mu nakloněna a stále znovu ho přijímá právě jako hříšníka, obrací
se k němu, posvěcuje ho a miluje.
Na základě neodvolatelného Pánova darování sebe sama je církev Pánem
ustavičně posvěcována, právě v ní se Pánova svatost zpřítomňuje mezi
lidmi. Ano, je to opravdu svatost Pána, která se tu zpřítomňuje a
která si stále znovu ve své paradoxní lásce volí za nádobu své
přítomnosti pošpiněné ruce lidí. Je to svatost, která uprostřed hříchu
církve vyzařuje jako svatost Kristova. Tato paradoxní podoba církve -
v níž se božské tak často prezentuje nehodnýma rukama a zpřítomňuje se
vždy jen ve formě "navzdory tomu" - je tak pro věřící znamením onoho
"navzdory" stále větší Boží lásky. Toto znepokojující prolínání Boží
lásky a nevěrnosti člověka, které poznamenává strukturu církve, je
jakoby dramatickou formou milosti, skrze niž se v dějinách názorně
zpřítomňuje realita milosti jakožto neustálé omilostňování těch, kdo
si to sami nezasluhují. Mohli bychom proto přímo říci, že právě svou
paradoxní strukturou, sestávající ze svatosti i nesvatosti, je církev
formou milosti v tomto světě.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
I would like to thank you readers for reading our blog. We have
reached the number of 5500 visits, and its a nice to know. Thank you
again and I will be glad if you also contribute by adding articles.
<Honza D.><
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
>>Stojí to za přečtení.
Celý článek zobrazíte kliknutím na následující odkaz:
http://zpravy.idnes.cz/kardinal-vlk-cirkev-musi-byt-ziva-pres-facebook-by-nefungovala-pbs-/domaci.asp?c=A090919_184658_domaci_jan
Kardinál Vlk: Církev musí být živá, přes Facebook by nefungovala
20. září 2009 05:05
Kardinál Miloslav Vlk připouští, že církvi v celé Evropě ubývá
"oveček". Nemyslí si však, že by stejně ubývalo i věřících. S dobou se
proměňuje i církev, podle Vlka ale nehrozí, že by se třeba mše konaly
jen po internetu. "Naše společenství musí být živé, přes Facebook by
něco podobného nefungovalo," říká.
MF DNES: Viliam Buchert
Redakce iDNES.cz nenese žádnou odpovědnost za text doplněný
odesílatelem e-mailu.
Nezaručuje také verifikaci e-mailové adresy odesílatele.
(Doporučení bylo odesláno: 20. září 2009 07:41)
Možná znáte příhodu o klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč.
S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima
hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé
placaté dárky, takzvané "měkkýše", které věstily novou šálu, košili
nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují...
Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v srdceryvný pláč.
Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat; už ho nic
nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle
- hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, protože
byl ještě vyfouklý...
Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda
pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit,
jak je tomu s křesťanskou nadějí.
Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie.
Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské
ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě
jsou v základním "balíčku", jak se dnes říká. Hmm..., napadne nás asi,
kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují
nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě
postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar
od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?
Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím
míčem. Pochopitelně, měl-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že
jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo:
bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom
s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný
směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin
tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě
bezproblémová.
Trochu podobné je to i s ctností naděje: Nejdřív po ní člověk musí
vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji
potřebuje "nahustit", což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým: on je
ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje
spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s
Bohem, s Kristem.
A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat
ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v
každodenním životě.
--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
Lidé, kteří pravidelně meditují, potřebují méně spánku. Jsou větší
měrou sjednoceni v sobě samých a nepotřebují v boji o svou identitu
mínění druhých.
Mlčení jako oproštění, jako umírání a vyjití z tohoto světa nás činí
vnitřně svobodnými. Nelpíme už kromě Boha na ničem. To je důležité pro
naši každodenní práci a pro náš styk s lidmi.
Kdyby naše práce vyvěrala z této svobody vůči věcem i lidem,
odstranili bychom v sobě různá napětí. Mohli bychom věcněji pracovat,
protože bychom svou práci ustavičně nesměšovali s věcmi své vlastní
potřeby a tužby, a mohli bychom více pracovat, protože bychom
neinvestovali zbytečnou energii do něčeho tak vedlejšího, jako je
uznání a chvála.
Při svém pobytu v trapistickém klášteře pracoval H. Nouwen s mnichy v
různých dílnách. Pozoroval, jak ho ta práce vyčerpává. Zlobilo ho to.
Když však si to poznamenal do svého deníku, tu pojednou zjistil, co
bylo příčinou jeho vyčerpání:
"Myslím, že mé vyčerpání nevyvěrá ani tak z druhu práce, kterou dělám,
jako spíše z nedobrých napětí, která s prací spojuji. Měl bych zcela
prostě den prožívat v tichu a odevzdat se bez nátlaku dennímu řádu a
těm drobným pokynům, které najdu vždy na papírku u dveří."
Kdyby se vzdal svých přání dělat jen to, co je příjemné, kdyby se
prostě oddal práci, pak by ho ta práce tak nadměrně nezmáhala. Ale i u
prací, které mu "sedí", se cítí vyčerpán, protože příliš úzkostlivě
dbá na to, aby je konal mimořádně dobře a sklidil uznání od lidí. Když
mluví Nouwen s Johnem Eudesem, opatem kláštera, o své únavě, kterou
pociťuje vždy, když má co dělat s lidmi, ať už vede exercicie nebo
nějaký kurs, tu sám poznává:
"Do každého setkání vkládám příliš mnoho energie, jako bych pokaždé
měl znovu prokázat, že jsem skutečně hoden důvěry toho druhého." "Vy
vsázíte do hry celou svou totožnost a vždy začínáte od bodu nula,"
mínil John Eudes. "V tom bodě bude pro vás velmi důležitá modlitba a
meditace, protože v ní najdete svou nejhlubší identitu a to vás
uchrání před tím, abyste při práci s druhými dával do hry vždy celou
svou bytost." Řekl mi též, že je dokázáno, že lidé, kteří pravidelně
meditují, potřebují méně spánku. Jsou větší měrou sjednoceni v sobě
samých a nepotřebují v boji o svou identitu mínění druhých.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net