Garfield

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Hromnice

Hromnice je lidový název pro Svátek Uvedení Páně do chrámu. Dříve jím končívala doba vánoční. Tento svátek připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali Bohu. Tento svátek byl od 10. století obohacen symbolem svěcení svící, které mají významnou symbolickou úlohu. Svíce, která sama sebe stravuje, aby jiným dala světlo...

Podkladem tohoto svátku Páně, který se slaví 2. února, je událost popsaná v Lukášově evangeliu 2,22-39 - obětování Páně v chrámě. Dnešní způsob liturgického slavení tohoto svátku má v sobě prvky z křesťanského Východu i Západu. Už v polovině 5. století je tento svátek na Východě slaven jako "Svátek setkání" (Hypapante - ipapánti ). V Římě je dokládáno světelné procesí, které mělo potlačit pohanský smírčí průvod (Amburbale). Ten procházel městem právě na začátku února. Svěcení svící se ujalo ještě v druhé polovině prvního tisíciletí v Galii.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Veselé Vánoce

„Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.
Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:
‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.



Pohodu ve sváteční dny přejí Honza s Deltou.

Sdílení vánoční radosti s druhými, i když jsme sami zklamaní

Kouzlo Vánoc nespočívá ani tak v rozzářených výlohách a předvánoční nákupní horečce, ale v tom, že se sejde celá rodina. Musí se rozložit jídelní stůl, aby se za něj vešli i prarodiče a děti, a někdy také blízcí přátelé nebo osamělý soused. Kouzlo Vánoc, to je i radost z hraček, které děti našly pod stromečkem, radost z dárku od manžela, který dokázal vytušit, co jsem si potichu tolik přála. Je to radost z toho, že mohu druhému něco dát, že ho mohu něčím potěšit. A především: obrovská radost z toho, že se rodina může navzdory všem rozmíškám (a že jich bylo za celý rok nepočítaně!) nebo i vážnějším rozporům společně pomodlit.

Svátky však mohou člověku přinést i zklamání z nenaplněných očekávání. Nemluvím o ranní kocovině, žlučníkových záchvatech či výdajích, které nutně poznamenají lednový rozpočet, mám na mysli prázdná místa u štědrovečerního stolu, jež člověka tolik bolí: tady měl sedět „marnotratný syn“, který dnes prostě „musel“ za kamarády, tady manžel, který i letos musí být v práci, tady děti, které tento rok slaví Vánoce u druhých tchánů. A co teprve prázdná místa po našich blízkých, kteří nás v tomto roce navždy opustili! Čím je člověk starší, tím víc bolestně prázdných míst kolem sebe má. Mnozí křesťanští rodiče budou cítit i zklamání z toho, že jejich drazí s nimi sice zasednou u svátečního stolu, ale na půlnoční mši je už nedoprovodí, z toho, že svátky, jež nabízejí tak velké duchovní bohatství, lze prožít tak povrchně. V mnoha lidech vzbuzuje toto období všeobecného veselí spíše obavy, protože o to více pociťují svůj vlastní smutek.

Je možné smutek a zklamání, které nás mohou o svátcích čekat, přece jen poněkud zmírnit? Vánoční svátky nám především připomínají, že dávat je mnohem radostnější než brát. Poskytují nám příležitost vyjít ze sebe a soustředit se na druhé, vybízejí nás k soucitu s těmi, kdo tělesně nebo duševně trpí: ať už jsou to opuštěné manželky, vdovci, pacienti v nemocnicích, řidiči kamionů, vojáci v zahraničních misích… anebo všichni ti, kdo tráví Vánoce v uprchlických táborech nebo přímo v zemi, kde zuří válka. Jak se za takových okolností radovat?

Velký obdiv si zaslouží ti, kdo všemu navzdory dokážou na svá trápení, smutek a těžkosti zapomenout a sdílet radost s druhými. Svatý Pavel říká: „Plačte s plačícími,“ a hned dodává: „Radujte se s radujícími se.“ Nejlíp je těm, kdo mají vnímavé a soucitné srdce, a závist, vlastnost tak lidskou a pochopitelnou, dokážou odsunout stranou. Takoví lidé, kteří zapomenou sami na sebe, se pak mohou otevřít radosti, již prožívají ti druzí.

Mír do srdce může přinést pomyšlení na radost dětí okouzlených vánočním stromkem a dárky, na shledání všech generací jedné rodiny. Ve svých myšlenkách se můžeme připojit k radosti rodin, které se o svátcích usmířily, k radosti vězňů, k nimž přišel sloužit vánoční mši kněz nebo biskup, k radosti kněží, kteří jednou do roka uvidí úplně zaplněný kostel, k radosti členů kontemplativních řádů, kteří ve svých klášterech prožívají vánoční noc v chválách a poklidném usebrání, k radosti křesťanů oslavujících Vánoce v zemi, do níž se teprve před nedávnem vrátil mír.

Sdílet radost s druhými a zapomínat na své trápení: není to jeden z nejkrásnějších projevů křesťanské lásky? Napodobujeme tak nebeského Otce, který se o svaté noci radoval nad svým synem, děťátkem ležícím na seně, jemuž lidé jako přístřeší nabídli jen ubohou chatrč. A jestliže zapomenout na vlastní bolest nám připadá jako nedosažitelné hrdinství, jestliže se opravdu radovat nedokážeme, můžeme si alespoň říci, že pravděpodobně prožíváme opravdové Vánoce – podobné těm úplně prvním, kdy Panna Maria a svatý Josef v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit, poprvé spatřili Vládce pokoje.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

info z Prahy

KRISTOVA OBEC PRAHA Věstník číslo 9 20. prosince 2009 Kristova obec (zvonek Koinonia) Soukenická 8, Praha 1 (blízko Nám. Republiky), kristovaobec@centrum.cz ZAMYŠLENÍ PROSBY O MODLITBY V době, kdy mnoho lidí bilancuje a zároveň  Modleme se za Světu, která má perspektivu si přeje splnění nejrůznějších snů a přání nové práce v rámci projektu její známé, aby v novém roce, se ukazuje úžasná jí Bůh v tom požehnal. moudrost pisatele Přísloví. V následujících  Modleme se za naše město Prahu, za dvou verších je vyjádřena běžná starost o požehnání, pokoj a probuzení. živobytí, aniž by sklouzla k touze po  Modleme se za Věru a za její oči, aby jí Bůh bohatství. Jinými slovy – je zde vyjádřena opatroval a ochraňoval její zdraví. touha mít ten správný vztah se Stvořitelem  Modleme se za Alisu, aby se dítě včas a být dobrým svědectvím ve světě, důvěra, otočilo, a za rychlý a bezproblémový porod. že nás Bůh může zaopatřit a snaha o  Modleme se za duchovní růst – jednotlivě i pokoru a vděčnost za Jeho dary. za růst celého sboru a za jednotu nás všech Přemýšlejme v těchto dnech o v Kristu v našem sboru v Praze. následujících slovech, které jsou vlastně  Modleme se za všechny, kdo přes svátky modlitbou. cestují, aby je Pán ochraňoval: za Alenu, Paula s Ivou, Věru, Tomáše s Martinou.    OZNÁMENÍ „Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství!  Podívejte se na naše nové webové stránky Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, na adrese www.kristovaobec.cz. tak abych přesycen neselhal a neřekl:  V neděli 27.12. bude u nás kázat Paul "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno Rambags z Holandska.  Ve středu 23.12. a 30.12. se nekoná svého Boha." pravidelné studium Bible v Soukenické. Přísloví 30,8-9 Těšíme se na Vás ale opět v novém roce! PRAVIDELNÁ SETKÁNÍ Všichni jsou srdečně zváni!  Každou neděli ráno od 10.00 biblická hodina pro ženy nebo zpěv a od 11.00 bohoslužba. Scházíme se už v 9.30 na společnou kávu nebo snídani.  Ve středu večer od 18.00 zpěv a studium Bible (aktuálně: evangelium podle Marka).  V sobotu večer 22.00 modlitba za sbor. www.kristovaobec.cz

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Betlémské světlo v ČR

v sobotu 12.12.2009 do Brna

V sobotu 12.12.2009 přivezou brněnští skauti Betlémské světlo Pendolinem Českých drah spojem SuperCity Antonín Dvořák SC16, odjezd z Vídně je 15:33, příjezd do Brna na hlavní nádraží je v 17:30. V neděli 13.12.2009 pak bude Betlémské světlo slavnostně předáno na deváté ranní bohoslužbě v katedrále na Petrově.

Informace o Betlémském světe
Tradice, která má smysl

Stejně jako vloni i letos do všech našich domovů míří Betlémské světlo. Světlo, které se každoročně zapálí v Betlémě a pak putuje do všech domácností napříč Evropou, se tak dostává i k nám. Mít doma Betlémský plamínek a nenechat ho zhasnout po dlouhé cestě, znamená stát se součástí nekonečného řetězu domovů propojených symbolem naděje a duchovního poselství vánočních svátků. Staň se i ty poslem pokoje a přines toto světlo jako dar lidem ve svém okolí a zapoj je tak do velké rodiny lidí dobré vůle.

Kudy světlo putuje?

Do Evropy se Betlémské světlo dostane letecky díky rakouskému rozhlasu. Za naši republiku převezmou plamen ve Vídni brněnští skauti, kteří jej dopraví vlakem do Brna a později se postarají o rozvoz do všech koutů naší vlasti.
Skauti však světlo nerozvážejí jen vlakem, ale přinášejí ho zejména do kostelů, na náměstí měst a přímo do Vašich domovů. Světlo tak může získat každý.
Všechna místa, kam si pro Betlémské světlo můžete dojít, najdete na mapě v odkazu místní akce.

Aktuální info o rozvozu atd. betlemskesvetlo.cz

Základní info o Betlémském světle: Betlémské světlo září i v Česku

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Někteří lidé nechtějí slavit Vánoce

Vánoce jsou oslavou narození dítěte, které bude mít dokonale zpackaný život…

(Pavel Kubec)

Někdy mám pocit, že jsme si předvánoční shon zvykli vnímat jako jakési výkupné za vidinu vánoční pohody. Možná se chováme jako nějací herci, kteří vše usilovně připravují a nacvičují na vytouženou premiéru. Ještě je potřeba zařídit, udělat to či ono a jako poslední se správně naladit třeba nějakou tou koledou a pak už jen čekat, že všechno klapne. Máme přece o těchto svátcích naprosto přesnou představu.

Jenže se někdy může stát, že realita je dost jiná než náš dokonalý scénář. A pak někteří lidé raději Vánoce slavit ani nechtějí. Ty důvody mohou být od těch malicherných až po opravdu vážné – ztráta milované osoby, nejistota pramenící z nemoci, z tíživé sociální a ekonomické situace, zlé vzpomínky atd. Možná by pomohlo znovu se podívat do betlémských jeslí a neposlouchat přitom líbezné vánoční koledy, ale hlouběji se zamyslet nad starým vánočním příběhem.

Oslavujeme narození dítěte, jehož příchod na svět, natožpak jeho další život, nemá s naivní idylkou rozhodně nic společného. Narodil se v podstatě jako bezdomovec v ubohé stáji, už záhy s ním rodiče utíkají do cizí země, protože mu jde o život, v dospělosti zažije žal nad ztrátou přítele, nepochopení ze strany příbuzných, zradu a opuštění v rozhodující chvíli od nejbližších, posměch davu, který jej ještě před týdnem chtěl provolat králem, a nakonec potupnou smrt na kříži jenom proto, že několika lidem nabourával jejich náboženské představy.

Oslavujeme narození dítěte, které z lidského hlediska bude mít dokonale zpackaný život. A přece - celým jeho životem se táhne jako červená nit poselství nekonečné lásky a odpuštění, poselství o tom, že Bůh miluje člověka a sestupuje k němu na zem.

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Dárky - různá kriteria hodnocení

Dárky nemusí být finančně nákladné a nemusíte je kupovat každý týden. Někteří za nimi vůbec nehledají peníze, ale lásku. (Gary Chapman)

(Hana Pinknerová)

Vánoční dárky lze hodnotit podle mnoha kritérií. Můžeme je dělit podle toho, jak dlouho nám připomínají Vánoce. Některé dárky zazáří jako prskavky a zhasnou. Potěší, možná pobaví, pak je někam uklidím a při příštím jarním úklidu vyhodím do koše. Jiné dárky spontánně začlením do běžného provozu, stanou se součástí šatníku, vybavení domácnosti nebo knihovny a jejich souvislost s Vánocemi se vytratí. Příště mě při čtení knížky už nenapadne, že byla původně vánočním dárkem. 

Častým způsobem hodnocení dárků je porovnávání jejich finanční hodnoty. Ti, kdo používají tohoto kritéria, jsou nejšťastnější z dárků nejdražších. Dobře obstojí pravé perly, brilianty, zlato, klíčky od rychlých vozů, vzácné parfémy, pravé kožešiny či umělecká díla. 

Jsou ovšem lidé, kteří ocení spíše originalitu a vtip darovaného předmětu a na jeho hodnotě v penězích jim vůbec nezáleží. Největší úspěch u nich mají dárky velmi osobní s hezkým nápadem nebo velmi humorné. Je docela lhostejné, jsou-li vyrobeny z pravého zlata či z plastelíny.

Objevila jsem, že se mohu na dárky dívat ještě z dalšího úhlu pohledu. Jejich hodnota roste množstvím vložené lásky. Napadlo mne to o loňských Vánocích, kdy jsem v hromadě dalších dárků našla balíček od kamarádky. Ukrýval měkoučké bledě modré ručně pletené vlněné ponožky. Jak dobře mě zná, napadlo mne. Ví, že když jsem unavená nebo smutná, je mi zima. A sama je vyrobila... Nikdy jsem ponožky nepletla, ale moje babička kdysi ano. Pamatuju si, že uplést jeden pár jí trvalo asi tak tři dny. Představila jsem si, že moje kamarádka do dárku pro mne investovala tři dny času. To je hodně lásky – tři dny! A tak ty bledě modré ponožky patří k loňským nejcennějším vánočním dárkům. Vždycky mi při navlékání připomenou, že mě někdo měl tolik rád, že na mne myslel tři dny. Už jen ta vzpomínka mě zahřívá.

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Proč dodnes připomínáme nějakého Mikuláše?

 

který žil před 1700 lety...

(GM)

Napadlo vás někdy,
že váš život je ve srovnání
s nejrůznějšími "velkými" lidmi
a "celebritami" někdy možná
banální, šedivý, nezajímavý,
a že po vás jednou "nic nezbyde"?



Hodnotu všemu
dává láska

Nesmírnou, ba věčnou hodnotu
VŠEM lidským činnostem
dává láska.
Tedy i činnostem všedním
a z lidského hlediska
naprosto přízemním,
banálním a bezvýznamným...

Je proto dobré
nechtít dělat jen "velké věci",
ale je dobré nebát se dělat
i malé všední věci s "velkou láskou".
Jen tak se malé věci
stanou velkými a věčnými.



Věčnost je návratem
všeho dobrého z minulosti

Věčnost totiž není skokem do nějaké neznámé budoucnosti,
ale je mimo jiné i návratem všeho dobrého z minulosti.
Věčným návratem všeho dobra.

Proč si například dodnes - již 1700 let -
připomínámě nějakého svatého Mikuláše z nějaké Myry?
Žil totiž z lásky Boží, kterou poznal, přijal a šířil dál...

Bez lásky je totiž všechno k ničemu.
Jak naše "velké skutky",
tak i práce, vztahy, modlitba...



I my teď

I my teď můžeme prosit Boha,
ať v nás stále víc a více rozhojňuje lásku.

I my teď můžeme ve spolupráci s Bohem
naplňovat tento svět dobrem po malých dávkách.

I my teď můžeme dělat malé věci s velkou láskou
a dávat jim tak věčnou hodnotu.



Ať ve vás Pán
rozhojňuje stále víc
a více lásku!
/Bible 1 Sol (1 Tes) 3,12/

--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Advent

Advent nás zve…

Člověk má svobodu vyslovit svůj souhlas
V adventní době se církevní společenství připravuje na slavení velkého tajemství vtělení. Jsme pozváni nově objevovat svůj osobní vztah k Bohu a prohlubovat ho.

Latinské slovo „adventus“ odkazuje na Kristův příchod a zdůrazňuje sestoupení Boha k lidstvu, na něž by každý měl odpovědět s otevřeností, hledáním a souhlasem. 

Tak, jako je Bůh svobodný, protože ho k tomu vede jedině jeho láska, má i člověk svobodu vyslovit svůj souhlas: Bůh očekává odpověď danou z lásky. 


Bůh chce přicházet 
na zemi
skrze 
nás

V určitém smyslu Pán chce skrze nás lidi stále přicházet na zemi. Klepe na dveře našeho srdce: Jsi ochoten dát mi své tělo, svůj čas a svůj život? Je to hlas Pána, který chce vstoupit i do naší doby, chce vstoupit skrze nás do života dnešních lidí. Hledá živý příbytek, totiž náš osobní život. To je příchod Páně a tomu se chceme v době adventní novým způsobem učit: Ať Pán přijde také skrze nás. 

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Meeting in Brno of Prague, Brno, and Bratislava christians

You`ve got to see this.

European culture hopelessly failed formalism, legal principles. ... Well we know from daily life, so it is no wonder that the believers are constantly tempted to understand this way and their faith.

That is precisely what shows Dostoevsky`s "Idiot" Myškin - walking norm of moral principles of the gospel, but never pray the Lord's Prayer. Tolstoy, who promoted a Christianity couldn`t see that the basic revelation of the gospel is the belief that God is Father and that we are called to a constant dialogue with him, which in turn determines the form of morality. Formalism could be compared to the position of a son who would say to his mother: "What she says is very wise thing, but I will not deal with her. 
This, however, consequences for our attitude to the orders and structures. There is, for example marriage law, but people still do not because such a right exists. Taken, therefore, that they love and promise to love, respect and loyalty. Marriage is a right they only help to make it better able to implement. 

But for our mentality is still difficult to accept. Hypocrasy is the eternal temptation of not only the Pharisees of old, but also Christians. 

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Moderní farizeismus

Evropská kultura beznadějně propadla formalismu, právním principům. ... Dobře je známe z denního života, a tak není divu, že také věřící jsou v neustálém pokušení chápat tímto způsobem i svou víru.

To je právě to, co parodizuje Dostojevskij “idiotem” Myškinem – je chodící normou morálních zásad evangelia, ale nikdy se nemodlí otčenáš. Tolstoj, který takové křesťanství propagoval, nebyl schopen vidět, že základní zjevení evangelia je víra, že Bůh je otec a že jsme povoláni k neustálému dialogu s ním, který teprve pak určuje formy mravnosti. Formalismus by se dal přirovnat k postoji syna, který by řekl o své matce: “To, co říká, je velmi rozumná věc, ale s ní samotnou jednat nebudu.” ... 
Z toho ovšem plynou důsledky pro náš postoj k řádům a strukturám. Existuje například manželské právo, ale lidé se přece neberou kvůli tomu, že takové právo existuje. Berou se proto, že se mají rádi a slibují si lásku, úctu a věrnost. Manželské právo jim má pouze pomoci, aby to mohli lépe uskutečňovat.

Jenže pro naši mentalitu je to stále těžko přijatelné. Farizeismus je věčné pokušení nejenom starých farizeů, ale i křesťanů. 

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Holiness and catholicity of the Church

(Just to let you know I was so lazy to translate this article to english, so I used Google Transalator. If you don`t like it, read the article in czech. Its the one previous. )

... Just as the issue seems to us the holiness and catholicity of the Church. Lord's seamless robe is torn between squabbling parties, one church is divided into many churches, each of which have more or less intensity claiming that it has in all truth. Now the church for many, a major obstacle to faith. They can see it just human struggling for power and petty Theater of those who by arguing that they manage the official Christianity is most apparent in the way of the true spirit of Christianity.

There is a theory that the ideas she could refute our common sense, like the contrast of these ideas are not based solely on reason but also the bitterness of heart, which may have been disappointed in its lofty expectations, which in their hurt and wounded love, just feel that his hope is destroyed. How then to respond? Finally, religion can only say, why we have this faith, the Church still unable to love, why dare by his disfigured face still recognize the face of Holy Church. Let's start nevertheless factually. The word "holy", as we have seen earlier, not all of those statements meant to the sanctity of human persons, but refers to God's gift, which gives the middle of the sanctity of human unholiness. "Holy" is the symbol of the church is not called because the members were in one another and bezhříšnými holy people - the dream of emerging anew in every century, not in the conservative world of our text instead, though ONU expressed desire of man that he could never leave until his new heavens and new earth nedarují what he never be the earthly time. Already here we can say that the harshest critics of the Church of our time also has been secretly living this dream, and because it is disappointed with the loud noise of the house shut the door and say that lying is a whole house. But let's return back: Holiness Church is the sanctification of that power which it has God in spite of human sinfulness. We come here on their own distinguishing sign of the new Treaty ": In Christ, God is bound in human beings, he began to tie them. The new contract was not based on mutual respect for the agreement, but is gifted by God as grace, which persists despite the transgressions of man. Is an expression of God's love that can not overcome the inability of man, but always he is in favor again and yet again, it just accepts the sinner, turn to him and sanctify him and loved him.

On the basis of an irrevocable donation of the Lord himself is the Lord continually sanctify the Church, just as it makes present the Lord's holiness among men. Yes, it's really the sanctity of the Lord, which makes present here and who time and again in his paradoxical love for the elect vessel of its presence stained hands of people. It is a holiness that radiates in the middle of the Church as a sin, the holiness of Christ. The paradoxical appearance of the church - in which the divine and often presents nehodnýma hands and makes present is always in the form of "despite" - is the sign for believers of that "despite the" increasing God's love. This blending of God's love, concern and transgression of man, which notes the structure of the Church is like a dramatic form of grace, through which in the history vividly makes present the reality of grace as a constant omilostňování those who deserve it yourself. We could therefore directly say that it was his paradoxical structure, consisting of holiness and unholiness, the Church is by grace in this world.

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Svatost a univerzálnost církve

... Stejně sporná jako svatost se nám jeví i katolicita církve.
Nesešívaná Pánova suknice je roztržena mezi rozhádané strany, jedna
církev je rozdělena do mnoha církví, z nichž každá si s větší či menší
intenzitou nárokuje, že má ve všem pravdu. A tak se dnes církev pro
mnohé stala hlavní překážkou víry. Jsou v ní schopni vidět už jen
lidské pachtění po moci a malicherné divadlo těch, kdo svým tvrzením,
že oni spravují úřední křesťanství, zjevně nejvíc stojí v cestě
pravému duchu křesťanství.

Neexistuje teorie, která by uměla tyto myšlenky našemu rozumu
vyvrátit, stejně jako naopak i tyto myšlenky nevycházejí pouze z
rozumu, ale také ze zahořklosti srdce, jež bylo možná zklamáno ve
svých vznešených očekáváních a jež ve své uražené a zraněné lásce už
jen cítí, že jeho naděje je zničena. Jak tedy odpovědět? Nakonec je
možno jen pronést vyznání, proč jsme tuto církev přesto schopni vírou
milovat, proč se odvažujeme skrze tuto znetvořenou tvář poznávat stále
ještě tvář svaté církve. Začněme však přece jen věcně. Slovo "svatý",
jak jsme ukázali už dříve, není ve všech těchto výrocích míněno jako
svatost lidských osob, ale odkazuje na Boží dar, který daruje svatost
uprostřed lidské nesvatosti. "Svatou" se církev v symbolu nenazývá
proto, že by její členové byli vespolek lidmi svatými a bezhříšnými -
tento sen vynořující se vždy znovu v každém století nemá v střízlivém
světě našeho textu místo, třebaže vyjadřuje onu touhu člověka, jež ho
nikdy nebude moci opustit, dokud mu nová nebesa a nová země nedarují
to, co mu nikdy nedá tento pozemský čas. Už tady můžeme říci, že
nejtvrdší kritici církve naší doby vskrytu rovněž žijí z tohoto snu, a
protože je zklamal, s rámusem zavírají dveře domu a prohlašují, že
prolhaný je celý dům. Vraťme se však zpátky: Svatost církve spočívá v
oné moci posvěcení, kterou v ní působí Bůh navzdory lidské hříšnosti.
Narážíme zde na vlastní poznávací znamení "nové Smlouvy": V Kristu se
sám Bůh svázal s lidmi, dal se k nim připoutat. Nová smlouva se už
nezakládá na oboustranném dodržování dohody, ale je Bohem darována
jako milost, která přetrvává i navzdory nevěrnosti člověka. Je výrazem
Boží lásky, která se nedá přemoci neschopností člověka, ale vždy znovu
je mu nakloněna a stále znovu ho přijímá právě jako hříšníka, obrací
se k němu, posvěcuje ho a miluje.

Na základě neodvolatelného Pánova darování sebe sama je církev Pánem
ustavičně posvěcována, právě v ní se Pánova svatost zpřítomňuje mezi
lidmi. Ano, je to opravdu svatost Pána, která se tu zpřítomňuje a
která si stále znovu ve své paradoxní lásce volí za nádobu své
přítomnosti pošpiněné ruce lidí. Je to svatost, která uprostřed hříchu
církve vyzařuje jako svatost Kristova. Tato paradoxní podoba církve -
v níž se božské tak často prezentuje nehodnýma rukama a zpřítomňuje se
vždy jen ve formě "navzdory tomu" - je tak pro věřící znamením onoho
"navzdory" stále větší Boží lásky. Toto znepokojující prolínání Boží
lásky a nevěrnosti člověka, které poznamenává strukturu církve, je
jakoby dramatickou formou milosti, skrze niž se v dějinách názorně
zpřítomňuje realita milosti jakožto neustálé omilostňování těch, kdo
si to sami nezasluhují. Mohli bychom proto přímo říci, že právě svou
paradoxní strukturou, sestávající ze svatosti i nesvatosti, je církev
formou milosti v tomto světě.

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Děkuji/Thank you

Rád bych poděkoval všem čtenářům našeho blogu za čtenost. Dosáhli jsme
stavu 5500 návštěv, což je příjemné zjištění a povzbuzení. Děkuji vám
za čtení a budu rád, když budete také přispívat.

<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

I would like to thank you readers for reading our blog. We have
reached the number of 5500 visits, and its a nice to know. Thank you
again and I will be glad if you also contribute by adding articles.

<Honza D.><

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Honza D. doporučuje článek na iDNES.cz

Čtenář serveru iDNES.cz (http://www.idnes.cz) jménem "Honza D." Vám
zasílá tento článek a připojuje následující vzkaz:

>>Stojí to za přečtení.

Celý článek zobrazíte kliknutím na následující odkaz:
http://zpravy.idnes.cz/kardinal-vlk-cirkev-musi-byt-ziva-pres-facebook-by-nefungovala-pbs-/domaci.asp?c=A090919_184658_domaci_jan

Kardinál Vlk: Církev musí být živá, přes Facebook by nefungovala

20. září 2009 05:05

Kardinál Miloslav Vlk připouští, že církvi v celé Evropě ubývá
"oveček". Nemyslí si však, že by stejně ubývalo i věřících. S dobou se
proměňuje i církev, podle Vlka ale nehrozí, že by se třeba mše konaly
jen po internetu. "Naše společenství musí být živé, přes Facebook by
něco podobného nefungovalo," říká.

MF DNES: Viliam Buchert

Redakce iDNES.cz nenese žádnou odpovědnost za text doplněný
odesílatelem e-mailu.
Nezaručuje také verifikaci e-mailové adresy odesílatele.
(Doporučení bylo odesláno: 20. září 2009 07:41)

Aktivování naděje

Naděje znamená doufat,
když jsou věci beznadějné -
- nebo to vůbec není ctnost. (G. K. Chesterton)

Možná znáte příhodu o klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč.
S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima
hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé
placaté dárky, takzvané "měkkýše", které věstily novou šálu, košili
nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují...

Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v srdceryvný pláč.
Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat; už ho nic
nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle
- hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, protože
byl ještě vyfouklý...

Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda
pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit,
jak je tomu s křesťanskou nadějí.

Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie.
Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské
ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě
jsou v základním "balíčku", jak se dnes říká. Hmm..., napadne nás asi,
kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují
nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě
postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar
od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?

Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím
míčem. Pochopitelně, měl-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že
jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo:
bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom
s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný
směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin
tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě
bezproblémová.

Trochu podobné je to i s ctností naděje: Nejdřív po ní člověk musí
vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji
potřebuje "nahustit", což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým: on je
ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje
spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s
Bohem, s Kristem.

A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat
ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v
každodenním životě.

--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

vtip

Jak se modlí počítačoví maniaci? Ve jménu otce, i syna, i ducha svatého ENTER.

--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Meditace=méně spánku

Lidé, kteří pravidelně meditují, potřebují méně spánku

Lidé, kteří pravidelně meditují, potřebují méně spánku. Jsou větší
měrou sjednoceni v sobě samých a nepotřebují v boji o svou identitu
mínění druhých.

Mlčení jako oproštění, jako umírání a vyjití z tohoto světa nás činí
vnitřně svobodnými. Nelpíme už kromě Boha na ničem. To je důležité pro
naši každodenní práci a pro náš styk s lidmi.

Kdyby naše práce vyvěrala z této svobody vůči věcem i lidem,
odstranili bychom v sobě různá napětí. Mohli bychom věcněji pracovat,
protože bychom svou práci ustavičně nesměšovali s věcmi své vlastní
potřeby a tužby, a mohli bychom více pracovat, protože bychom
neinvestovali zbytečnou energii do něčeho tak vedlejšího, jako je
uznání a chvála.

Při svém pobytu v trapistickém klášteře pracoval H. Nouwen s mnichy v
různých dílnách. Pozoroval, jak ho ta práce vyčerpává. Zlobilo ho to.
Když však si to poznamenal do svého deníku, tu pojednou zjistil, co
bylo příčinou jeho vyčerpání:

"Myslím, že mé vyčerpání nevyvěrá ani tak z druhu práce, kterou dělám,
jako spíše z nedobrých napětí, která s prací spojuji. Měl bych zcela
prostě den prožívat v tichu a odevzdat se bez nátlaku dennímu řádu a
těm drobným pokynům, které najdu vždy na papírku u dveří."

Kdyby se vzdal svých přání dělat jen to, co je příjemné, kdyby se
prostě oddal práci, pak by ho ta práce tak nadměrně nezmáhala. Ale i u
prací, které mu "sedí", se cítí vyčerpán, protože příliš úzkostlivě
dbá na to, aby je konal mimořádně dobře a sklidil uznání od lidí. Když
mluví Nouwen s Johnem Eudesem, opatem kláštera, o své únavě, kterou
pociťuje vždy, když má co dělat s lidmi, ať už vede exercicie nebo
nějaký kurs, tu sám poznává:

"Do každého setkání vkládám příliš mnoho energie, jako bych pokaždé
měl znovu prokázat, že jsem skutečně hoden důvěry toho druhého." "Vy
vsázíte do hry celou svou totožnost a vždy začínáte od bodu nula,"
mínil John Eudes. "V tom bodě bude pro vás velmi důležitá modlitba a
meditace, protože v ní najdete svou nejhlubší identitu a to vás
uchrání před tím, abyste při práci s druhými dával do hry vždy celou
svou bytost." Řekl mi též, že je dokázáno, že lidé, kteří pravidelně
meditují, potřebují méně spánku. Jsou větší měrou sjednoceni v sobě
samých a nepotřebují v boji o svou identitu mínění druhých.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net