Být sám u sebe

Být doma,
aby mě Bůh mohl zastihnout
(Podle knihy A. Grüna ´Modlitba jako setkání´)
Abych se mohl setkat s Bohem, musím se předně setkat nejdříve sám se
sebou. Předně musím být nejdříve sám u sebe. A to normálně nejsem.

Neboť když se pozoruji, objevím, že se mé myšlenky potulují sem tam,
že jsem se svými myšlenkami někde, ale ne u sebe. Nemám žádný kontakt
se sebou, mé myšlenky mě odvádějí ze mne ven a vedou mě někam jinam.
Nemyslím já, nýbrž "ono to myslí" ve mně, myšlenky se osamostatňují,
překrývají mé pravé "já".

První úkon modlitby záleží v tom, abych se dostal nejdřív do styku se
sebou samým. Tomu nás stále znovu učili církevní otcové a staří mniši.
Tak Cyprián z Kartága říká: "Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel,
když sám sebe neslyšíš? Chceš, aby Bůh myslel na tebe, a ty sám na
sebe nemyslíš." ("Quomodo te audiri a Deo postulas, cum te ipsum non
audias? Vis esse Deum memorem tui, quando tu ipse memor tui non sis.")
Vždyť ty sám nejsi u sebe. Jak chceš, aby byl Bůh u tebe?

Když já nejsem doma, nemůže mě ani Bůh zastihnout, kdyby chtěl ke mně
přijít. Slyšet sebe znamená slyšet svou pravou podstatu. Ale setkat se
se sebou znamená také slyšet své city a potřeby, slyšet to, co mnou
hýbe. Slyšet sebe sama, dostat se do styku se sebou a se svými
nejhlubšími potřebami je podle Cypriána podmínkou, abychom se dostali
v modlitbě do styku s Bohem...

<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Do kostela, nebo do nákupního centra?

Opatrný, Aleš, katyd.cz

Do kostela, nebo do nákupního centra? Nebo snad postupně do toho i
onoho, a to dokonce na jednom místě? Podobné úvahy mohou napadat
každého křesťana, který projíždí v neděli na okraji Prahy, Brna nebo
jiného většího města okolo velkých nákupních center a vidí auta
zaplňující parkoviště.

Pokud člověk nezůstane jen u vnějšího pozorování a vstoupí dovnitř,
uvidí mnoho lidí procházejících se, posedávajících, popíjejících kávu
nebo konzumujících nějaké jídlo. Už mnohem méně je nakupujících. I ti
zde jsou, ovšem prakticky žádný z obchodů není plný zákazníků. Spíš je
tomu naopak. Nejsou zde jen jednotlivci, ale také páry, rodiny s dětmi
nebo i rodiče s dítětem a babičkou. Člověka může spontánně napadnout
srovnání s poutí. Pouť, zvlášť tehdy, když se na ni šlo pěšky, měla -
nechť se nikdo neurazí - některé společné rysy s "nedělní poutí" do
nákupního střediska. Především se člověk někam vydal, tedy do míst,
kde se v pracovních dnech nepohyboval. Vypravil se tam, kde chtěl
zažít něco neobvyklého, co by se vymykalo každodenní šedi; chtěl si
dopřát něco, co neměl každý den, a tak se mohl nejen zbožnými
myšlenkami trochu pozvednout z každodenního unavujícího stereotypu. A
nejen to. Na poutním místě se člověk ocital mezi množstvím lidí, kteří
pro něho byli sice cizí, ale s nimiž ho spojovalo společné místo a
společný zájem. Ač mohl být sám, nebyl zcela osamělý.

Podobnou charakteristiku měla - zejména na venkově - i nedělní
návštěva kostela (pro chlapy "dovršena" posezením v hospodě). Byla to
cesta do jiného prostředí s jinou náplní, než byl každodenní život.
Úmyslně v tomto popisu vynechávám vlastní jádro pouti či nedělní
bohoslužby - kult světce, modlitbu, oživení víry, smíření s Bohem ve
svátosti, hledání pomoci cestou modlitby a oběti. Toto jádro totiž
bylo (a mnohdy i dnes je) u poutníka "obaleno" tím, co bylo uvedeno
výše. Realisticky viděno: u některých poutníků toho jádra mnoho není,
přesto pro ně má smysl na pouť jet.

Jak to tedy může vypadat s návštěvníky obchodních, zábavních a
stravovacích komplexů (vše v jednom!) v obchodních zónách našich měst?
Užívají si onen "obal poutě", který je v současném komerčním provedení
mnohem bohatší, než je tomu u skutečných poutí. Nebo jinak: užívají si
obdobu nedělní bohoslužby. Vypraví se do prostředí, které je pestřejší
(a třeba také uklizenější), než je u nich doma. Mohou tam jít společně
jako rodina a někdo se o ně postará - obchodníci vyloží své zboží,
restaurační provozy připraví jídla, nápoje atd. A na člověka zbývá,
aby se díval a za nějaký peníz si dopřál něco k jídlu či pití,
případně si něco koupil, byl mezi lidmi, zkrátka aby se pohyboval v
prostředí, kde se od něj přímo nic nechce. A kdyby si nic nekoupil a
vše si jen prohlédl, nikdo ho za to nebude trestat.

Kostel není holičství

Zůstává otázkou, zda bychom jako křesťané neměli být v tomto prostředí
přítomni. Nebyla by tu vhodná kaple? Meditační místnost? Kostel? Mohu
se mýlit, ale myslím si, že tomu tak není. Protože - realisticky
viděno - ve městech dnes patří k "občanské vybavenosti" spíš lékárna,
holič, multikino a restaurace než kostel. A tohle všechno (kromě
kostela ovšem) v oněch střediscích zpravidla je. Kostel je dnes
většinou jen pro ty, kteří vědí, proč tam jdou, a kteří si ho tudíž
umí vyhledat. Kostel v nákupním středisku by měl své místo snad jen
tam, kde do něj většina lidí chodí zejména proto, aby si "splnili
nedělní povinnost". Potom by se jim mohla hodit úspora času a cesty.
Ale čím je společnost sekularizovanější, tím méně je toto "splnění
povinnosti" motivem pro návštěvu kostela. Může to vypadat jako příliš
pasivní přístup, ale domnívám se, že je třeba spíš nechat lidi, aby se
nabažili množstvím zboží, které vidí, které si teoreticky mohou
koupit, ačkoli si ho většinou nekoupí. A nemusí být na škodu dopřát
osamělému člověku (a těch je ve velkých městech dost!), aby se mohl
pohybovat mezi lidmi, kteří mu ani neubližují, ani nic nedávají, ale
pouze na chvíli zaplňují jeho samotu.

Až časem přijde ten či onen na to, že potřebuje i něco jiného: ticho,
"promodlené místo", duchovní rozhovor, společnou oslavu Boha při
bohoslužbě. A to vše najde v jiném prostředí - v osamělém klášteře
nebo v městském kostele, který doposud míjel, a posléze i ve
společenství věřících, v němž rozpozná osoby, s nimiž může sdílet víc
než jen každodenní banality.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net

Máme zlu nechat volný průchod?

Co dokáže fantazie s láskou
(Podle Anselma Grüna)
Proti tezi o odplatě stanoví Ježíš zásadu: "Neodporujte zlému" (Mt
5,39). Nemíní se tu zlý člověk, nýbrž zlo samo o sobě. Vzdát se odporu
proti zlému však nelze chápat ve smyslu pasivity, jako bychom měli jen
sklopit hlavu a nechat zlu volný průchod, aby se přes nás převalilo.
Spíše jde o to, jak zlo přemáhat fantazií a láskou a jak ho integrací
do vlastního životního konceptu zbavit moci.

Postupuji-li frontálně proti zlu, vyvine zlo protisílu, která je často
ještě mocnější a začne mne určovat. Odpovím-li však na ně chováním
plným fantazie, pak je mohu skutečně přemoci. Ježíšovi jde o to,
abychom přemáhali zlo fantazií lásky, a abychom tak nalézali cesty,
jak žít v pokoji a smíru.

Ježíš vypočítává několik druhů chování, jak reagovat novým způsobem na
zlo. Nejde o žádné příkazy, nýbrž návrhy nového jednání, které je
schopno zahojit puklinu, jež štěpí lidskou společnost. Jedna z
Ježíšových rad zní: "Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i
druhou" (Mt 5,39). V tomto výroku nejde o bolest a násilí, které
způsobuje políček, nýbrž o čest. Úder do tváře je znamením znectění.

Chce-li nás někdo ponížit, tkví většinou příčina v tom, že on sám sebe
zakouší jako něco bezcenného, že mu čest, jíž se mu dostává, připadá
příliš malá. Musí mě ponížit, aby sám sebe vyvýšil. Jakmile přistoupím
na tuto hru, vznikne mezi námi propast, rozpoutá se boj o to, komu
náleží více cti. Budu rozdmýchávat závist bezectného, a tím i trhlinu,
která lidi od sebe navzájem dělí.

Vědomí vlastní cti, kterou nemusím křečovitě hájit, vede na cestu,
která je s to tuto trhlinu zacelit: poskytuje totiž tomu druhému
možnost hledat čest sám v sobě, místo aby se ji snažil získat
znectíváním druhých.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net