Nesešívaná Pánova suknice je roztržena mezi rozhádané strany, jedna
církev je rozdělena do mnoha církví, z nichž každá si s větší či menší
intenzitou nárokuje, že má ve všem pravdu. A tak se dnes církev pro
mnohé stala hlavní překážkou víry. Jsou v ní schopni vidět už jen
lidské pachtění po moci a malicherné divadlo těch, kdo svým tvrzením,
že oni spravují úřední křesťanství, zjevně nejvíc stojí v cestě
pravému duchu křesťanství.
Neexistuje teorie, která by uměla tyto myšlenky našemu rozumu
vyvrátit, stejně jako naopak i tyto myšlenky nevycházejí pouze z
rozumu, ale také ze zahořklosti srdce, jež bylo možná zklamáno ve
svých vznešených očekáváních a jež ve své uražené a zraněné lásce už
jen cítí, že jeho naděje je zničena. Jak tedy odpovědět? Nakonec je
možno jen pronést vyznání, proč jsme tuto církev přesto schopni vírou
milovat, proč se odvažujeme skrze tuto znetvořenou tvář poznávat stále
ještě tvář svaté církve. Začněme však přece jen věcně. Slovo "svatý",
jak jsme ukázali už dříve, není ve všech těchto výrocích míněno jako
svatost lidských osob, ale odkazuje na Boží dar, který daruje svatost
uprostřed lidské nesvatosti. "Svatou" se církev v symbolu nenazývá
proto, že by její členové byli vespolek lidmi svatými a bezhříšnými -
tento sen vynořující se vždy znovu v každém století nemá v střízlivém
světě našeho textu místo, třebaže vyjadřuje onu touhu člověka, jež ho
nikdy nebude moci opustit, dokud mu nová nebesa a nová země nedarují
to, co mu nikdy nedá tento pozemský čas. Už tady můžeme říci, že
nejtvrdší kritici církve naší doby vskrytu rovněž žijí z tohoto snu, a
protože je zklamal, s rámusem zavírají dveře domu a prohlašují, že
prolhaný je celý dům. Vraťme se však zpátky: Svatost církve spočívá v
oné moci posvěcení, kterou v ní působí Bůh navzdory lidské hříšnosti.
Narážíme zde na vlastní poznávací znamení "nové Smlouvy": V Kristu se
sám Bůh svázal s lidmi, dal se k nim připoutat. Nová smlouva se už
nezakládá na oboustranném dodržování dohody, ale je Bohem darována
jako milost, která přetrvává i navzdory nevěrnosti člověka. Je výrazem
Boží lásky, která se nedá přemoci neschopností člověka, ale vždy znovu
je mu nakloněna a stále znovu ho přijímá právě jako hříšníka, obrací
se k němu, posvěcuje ho a miluje.
Na základě neodvolatelného Pánova darování sebe sama je církev Pánem
ustavičně posvěcována, právě v ní se Pánova svatost zpřítomňuje mezi
lidmi. Ano, je to opravdu svatost Pána, která se tu zpřítomňuje a
která si stále znovu ve své paradoxní lásce volí za nádobu své
přítomnosti pošpiněné ruce lidí. Je to svatost, která uprostřed hříchu
církve vyzařuje jako svatost Kristova. Tato paradoxní podoba církve -
v níž se božské tak často prezentuje nehodnýma rukama a zpřítomňuje se
vždy jen ve formě "navzdory tomu" - je tak pro věřící znamením onoho
"navzdory" stále větší Boží lásky. Toto znepokojující prolínání Boží
lásky a nevěrnosti člověka, které poznamenává strukturu církve, je
jakoby dramatickou formou milosti, skrze niž se v dějinách názorně
zpřítomňuje realita milosti jakožto neustálé omilostňování těch, kdo
si to sami nezasluhují. Mohli bychom proto přímo říci, že právě svou
paradoxní strukturou, sestávající ze svatosti i nesvatosti, je církev
formou milosti v tomto světě.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
Žádné komentáře:
Okomentovat