když jsou věci beznadějné -
- nebo to vůbec není ctnost. (G. K. Chesterton)
Možná znáte příhodu o klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč.
S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima
hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé
placaté dárky, takzvané "měkkýše", které věstily novou šálu, košili
nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují...
Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v srdceryvný pláč.
Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat; už ho nic
nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle
- hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, protože
byl ještě vyfouklý...
Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda
pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit,
jak je tomu s křesťanskou nadějí.
Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie.
Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské
ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě
jsou v základním "balíčku", jak se dnes říká. Hmm..., napadne nás asi,
kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují
nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě
postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar
od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?
Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím
míčem. Pochopitelně, měl-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že
jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo:
bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom
s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný
směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin
tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě
bezproblémová.
Trochu podobné je to i s ctností naděje: Nejdřív po ní člověk musí
vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji
potřebuje "nahustit", což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým: on je
ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje
spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s
Bohem, s Kristem.
A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat
ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v
každodenním životě.
--
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
Žádné komentáře:
Okomentovat