Víra se nekupuje jako vysavač

(Notker Wolf)

Dovedete si představit otce, který by byl fotbalovým nadšencem, neděli co neděli by chodil na ligové zápasy, ale svému synovi by řekl: „Ty zůstaň doma. Nechci, aby ses ode mě tím fotbalovým nadšením nakazil. Nechci tě ovlivňovat, jestli se chceš nebo nechceš stát fotbalovým fanouškem.“ Myslím, že žádný otec by takový nesmysl neřekl. Vždyť člověk se stěží může rozhodnout pro něco, co zná jen z doslechu a s čím se nikdy nesetkal. Jen ten, kdo sám zažil jásot na stadionu, kdy publikum společně šílí i trpí, ví, oč při fotbale ve skutečnosti jde. A jen ten se může rozhodnout.

Když však jde o náboženství, uvažují mnozí lidé jako tento otec. Říkají: „Nechci své dítě ovlivňovat. Nechci mu předepisovat, co si má myslet a v co má věřit. A proto ho nenechám pokřtít. Proto ho také držím od kostela dál. Později, až bude dost staré, může se svobodně rozhodnout, jestli chce či nechce věřit v Boha.“ Může se svobodně rozhodnout? To sotva! Tak to přece nefunguje. Nikdo se nerozhodne pro něco, co vůbec nezná. Takové dítě se o Boha, o víru a o církev prostě nebude zajímat. To všechno mu bude cizí, možná dokonce nepříjemné. Ne, pro víru nebo proti ní se nelze rozhodnout, jako když se v obchodě rozhodujete, zda si koupíte vysavač. Víra není zboží a ani není samozřejmá. Víru je třeba si v životě uchovávat. A proto je třeba udělat vlastní zkušenost s Bohem. Proto musí mladý člověk vrůst do víry. Musí zažít společenství – při bohoslužbě, při církevních slavnostech. Musí být při tom, když se věřící společně modlí a zpívají, musí se nechat oslovit až do hloubi duše. Svoboda mladého člověka tím není omezena. Kdykoli se může rozhodnout, že to není jeho cesta. Ale v každém případě pak přinejmenším ví, o co v církvi a ve víře vůbec jde. Proto mám radu: pokud vám jde skutečně o svobodu vašeho dítěte, dejte je pokřtít. Dovolte mu, aby mohlo objevit tajemství víry. Tak se dozví a pochopí, o co nám křesťanům jde.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Lenoch si připadá moudřejší než deset zkušených (Př 26,16)

Pro lenocha platí, že systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Co nedokáže nebo spíše nechce dělat, to alespoň ‚okecá‘, z toho se vymluví. Za nějaký čas vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které sám dávno nežije.

Lenoch bývá lhář a alibista. Když dostane ve škole špatnou známku, je to vždycky chyba učitele. Přijde-li někam pozdě, protože se doma včas nezvedl od novin, řekne, že nejela tramvaj nebo že doma prasklo vodovodní potrubí. Raději vymýšlí různé konstrukce, aby nemusel přiznat, že měl prostě vyrazit z domu o deset minut dřív nebo že zaspal. „Kolik lží, aby se člověk vyhnul drobnému pokoření,“ říkával sv. farář z Arsu.

Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním. 

Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora). 

Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž ‚machrování‘. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem. 

Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje. 

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Křesťanství není tělocvična

„Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Křesťanství není tělocvična, že bychom museli ze sebe lásku k bližnímu neustále potit, pořád se v ní „cvičit“.

Hezky o tom píše svatý Jan od Kříže v Živém plameni lásky. Říká, že Duch svatý je nejen oheň, který stravuje, ale také oheň, který nás přetváří „v příjemnou lásku“. Duch svatý, Boží příjemná láska, noří duši do slávy Boží a občerstvuje ji silou božského života, tedy dává člověku obrovskou radost, štěstí a naplnění, schopnost milovat. 

Ne že bychom neměli o lásku usilovat, a to i velmi konkrétně. Je to ale v první řadě Duch svatý, který otevírá člověka pro lásku. Zkušenost, že jsem Bohem přijímán a milován, dává člověku schopnost vyjít ze sebe a stát se darem pro druhé. 

Láska k bližnímu tedy není jen ovocem naší sebekázně a úsilí; je ovocem Ducha svatého (srov. Gal 5,22), rozšiřuje naše srdce.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz