Do kostela, nebo do nákupního centra? Nebo snad postupně do toho i
onoho, a to dokonce na jednom místě? Podobné úvahy mohou napadat
každého křesťana, který projíždí v neděli na okraji Prahy, Brna nebo
jiného většího města okolo velkých nákupních center a vidí auta
zaplňující parkoviště.
Pokud člověk nezůstane jen u vnějšího pozorování a vstoupí dovnitř,
uvidí mnoho lidí procházejících se, posedávajících, popíjejících kávu
nebo konzumujících nějaké jídlo. Už mnohem méně je nakupujících. I ti
zde jsou, ovšem prakticky žádný z obchodů není plný zákazníků. Spíš je
tomu naopak. Nejsou zde jen jednotlivci, ale také páry, rodiny s dětmi
nebo i rodiče s dítětem a babičkou. Člověka může spontánně napadnout
srovnání s poutí. Pouť, zvlášť tehdy, když se na ni šlo pěšky, měla -
nechť se nikdo neurazí - některé společné rysy s "nedělní poutí" do
nákupního střediska. Především se člověk někam vydal, tedy do míst,
kde se v pracovních dnech nepohyboval. Vypravil se tam, kde chtěl
zažít něco neobvyklého, co by se vymykalo každodenní šedi; chtěl si
dopřát něco, co neměl každý den, a tak se mohl nejen zbožnými
myšlenkami trochu pozvednout z každodenního unavujícího stereotypu. A
nejen to. Na poutním místě se člověk ocital mezi množstvím lidí, kteří
pro něho byli sice cizí, ale s nimiž ho spojovalo společné místo a
společný zájem. Ač mohl být sám, nebyl zcela osamělý.
Podobnou charakteristiku měla - zejména na venkově - i nedělní
návštěva kostela (pro chlapy "dovršena" posezením v hospodě). Byla to
cesta do jiného prostředí s jinou náplní, než byl každodenní život.
Úmyslně v tomto popisu vynechávám vlastní jádro pouti či nedělní
bohoslužby - kult světce, modlitbu, oživení víry, smíření s Bohem ve
svátosti, hledání pomoci cestou modlitby a oběti. Toto jádro totiž
bylo (a mnohdy i dnes je) u poutníka "obaleno" tím, co bylo uvedeno
výše. Realisticky viděno: u některých poutníků toho jádra mnoho není,
přesto pro ně má smysl na pouť jet.
Jak to tedy může vypadat s návštěvníky obchodních, zábavních a
stravovacích komplexů (vše v jednom!) v obchodních zónách našich měst?
Užívají si onen "obal poutě", který je v současném komerčním provedení
mnohem bohatší, než je tomu u skutečných poutí. Nebo jinak: užívají si
obdobu nedělní bohoslužby. Vypraví se do prostředí, které je pestřejší
(a třeba také uklizenější), než je u nich doma. Mohou tam jít společně
jako rodina a někdo se o ně postará - obchodníci vyloží své zboží,
restaurační provozy připraví jídla, nápoje atd. A na člověka zbývá,
aby se díval a za nějaký peníz si dopřál něco k jídlu či pití,
případně si něco koupil, byl mezi lidmi, zkrátka aby se pohyboval v
prostředí, kde se od něj přímo nic nechce. A kdyby si nic nekoupil a
vše si jen prohlédl, nikdo ho za to nebude trestat.
Kostel není holičství
Zůstává otázkou, zda bychom jako křesťané neměli být v tomto prostředí
přítomni. Nebyla by tu vhodná kaple? Meditační místnost? Kostel? Mohu
se mýlit, ale myslím si, že tomu tak není. Protože - realisticky
viděno - ve městech dnes patří k "občanské vybavenosti" spíš lékárna,
holič, multikino a restaurace než kostel. A tohle všechno (kromě
kostela ovšem) v oněch střediscích zpravidla je. Kostel je dnes
většinou jen pro ty, kteří vědí, proč tam jdou, a kteří si ho tudíž
umí vyhledat. Kostel v nákupním středisku by měl své místo snad jen
tam, kde do něj většina lidí chodí zejména proto, aby si "splnili
nedělní povinnost". Potom by se jim mohla hodit úspora času a cesty.
Ale čím je společnost sekularizovanější, tím méně je toto "splnění
povinnosti" motivem pro návštěvu kostela. Může to vypadat jako příliš
pasivní přístup, ale domnívám se, že je třeba spíš nechat lidi, aby se
nabažili množstvím zboží, které vidí, které si teoreticky mohou
koupit, ačkoli si ho většinou nekoupí. A nemusí být na škodu dopřát
osamělému člověku (a těch je ve velkých městech dost!), aby se mohl
pohybovat mezi lidmi, kteří mu ani neubližují, ani nic nedávají, ale
pouze na chvíli zaplňují jeho samotu.
Až časem přijde ten či onen na to, že potřebuje i něco jiného: ticho,
"promodlené místo", duchovní rozhovor, společnou oslavu Boha při
bohoslužbě. A to vše najde v jiném prostředí - v osamělém klášteře
nebo v městském kostele, který doposud míjel, a posléze i ve
společenství věřících, v němž rozpozná osoby, s nimiž může sdílet víc
než jen každodenní banality.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
Žádné komentáře:
Okomentovat