Překonal jsem životní krizi a začal se vracet do normální života. Když
tu přišla nenadálá zpráva jako blesk z čistého nebe. Máte rakovinu
ledviny v pokročilém stadiu, oznámili mi doktoři. Čtenář Lumír napsal
další kapitolu našeho seriálu Můj boj s nemocí.
Bylo mi 43 let, rok předtím jsem po 12 letech ukončil podnikání,
bohužel s dluhy. V té době jsem byl již několik let rozvedený, žili
jsme společně se synem, kterému bylo 16 let. Nepodlehl jsem však
panice, našel si zaměstnání a všechny potíže s dluhy se dařilo řešit.
Dokonce se má životní cesta zkřížila s příjemnou ženou a začal
nádherný vztah. Začínal jsem nový život, opojen láskou, syn mi svým
prospěchem na střední škole dělal jen radost a já se po několika
letech stresu a trápení vracel do normálního, šťastného života.
Začalo to narůžovělou močí
Abych co nejrychleji splácel své dluhy, pracoval jsem mnohdy i o
víkendu. Tak tomu bylo i v onen den, kdy jsem zpozoroval nejdříve
narůžovělou moč. "To bude z nějakého jídla," říkám si, ale následné
kousky sražené krve mne donutily k zamyšlení a k úsudku, že mi snad
nějaký ledvinový kámen poranil močové cesty.
Také obava z bolesti, která toto onemocnění mnohdy provází, mne
dovedla na lékařskou pohotovost v nemocnici, kde jsem se ocitl na
urologickém oddělení. Slova lékaře, že musíme nejdřív vyloučit
rakovinu ledviny, jsem bral tak, že se mne něco takového přece nemůže
týkat. Cítím se přece dobře, a to, že jsem zhubl čtyři kila, jsem
přičítal vyšší pracovní aktivitě.
Pár minut nato jsem již pozoroval vážnou tvář lékařky při
ultrazvukovém vyšetření mého břicha a po jejím dotazu, zda ta žena
sedící v čekárně je mi blízká a zda může přijít do ordinace, mi
docházelo, že něco nebude v pořádku.
Následná slova, že na pravé ledvině je nádor o velikosti 12
centimetrů, zněla jako odněkud z hlubin.
Měli jsme slzy v očích
Má přítelkyně se od této chvíle stala mou velkou oporou a to jen
utvrzovalo mé vědomí o tom, jak úžasnou ženu mi osud přihrál.
Doma jsem o svém zdravotním stavu řekl synovi a ještě ten den jsme
uzavřeli dohodu. Já udělám a podstoupím vše pro to, abych se uzdravil,
a syn zase vše pro to, aby úspěšně odmaturoval a vystudoval vysokou
školu. Abychom to mohli společně na promocích vše oslavit.
Se slzami v očích, ale s přesvědčením, že to tak bude, jsme si plácli.
Podobně jako i s dcerou, která s námi již nebydlela a již prvním
rokemstudovala vysokou školu.
Lékaři nepochybovali o tom, že jde o zhoubný nádor. Upozornili mě, že
rakovina ledvin je zrádná, protože v době, kdy se objeví její první
příznaky, bývá již většinou pozdě a její nádory v raných stadiích se
diagnostikují prakticky jen při náhodných vyšetřeních.
Hned na druhý den následovalo vyšetření CT, při předoperačním
vyšetření bylo navíc zjištěno, že mám neléčenou cukrovku. Poté jsem
byl okamžitě hospitalizován, aby se cukrovka pomocí inzulinu dostala
pod kontrolu, a za pár dnů jsem se již probral po operaci na jednotce
intenzivní péče.
Sice v bolestech, ale s uspokojivým pocitem, že už žádnou rakovinu
nemám. Při operaci mi byla odstraněna napadená ledvina, ledvinové
pouzdro a nadledvinky včetně okolní tkáně a mnoha zvětšených uzlin.
Těšil jsem se domů, jenže...
Rychle jsem se zotavoval a těšil se domů, než přišla další ledová
sprcha v podobě nepříznivých výsledků z histologie. Dle očekávání se
potvrdilo, že jde o Grawitzův tumor, který je velmi agresivní.
Navíc se ukázalo, že hlavní ledvinová céva byla ve velké míře napadena
nádorem, čímž se dostaly nádorové buňky až do krevního oběhu. Zvlášť
znepokojující byl fakt, že byly prokázány metastázy v uzlinách.
Primář urologického oddělení, kde jsem se operaci podrobil, mi při
pohovoru oznámil, že můj stav je velmi vážný, a byl jsem odeslán do
onkologického centra.
... rakovina byla v nejpokročilejším stadiu
Lékař na onkologii byl o mém stavu již informován. Svůj návrh na další
postup konzultoval s ostatními onkologickými pracovišti u nás i v
zahraničí.
Při otevřeném rozhovoru s lékařem jsem byl informován o tom, že mé
onemocnění rakovinou ledviny bylo zařazeno do IV., tedy
nejpokročilejšího stadia onemocnění. U těchto stadií rakoviny ledviny
by v minulosti následovalo ozařování a imunoterapie, od čehož se ovšem
již upustilo. Poslední studie totiž prokázaly, že tato zajišťovací
léčba je zcela neúčinná, nemá žádný vliv na délku života, a navíc
zhorší jeho kvalitu.
Léčba by byla zahájena v případě, že by se prokázaly orgánové
metastázy, v tomto případě by šlo o biologickou léčbu, která však v té
době nebyla běžně dostupná tak, jako je tomu dnes.
Nikdy nebudu vyléčen
Následovalo několik vyšetření, žádné orgánové metastázy se neprokázaly
a já nemusel i přes tak pokročilý stav onemocnění podstoupit ozařování
či chemoterapii. Jelikož rakovina ledviny může začít metastázovat i po
mnoha letech - po 15 a více.
Nikdy nebudu moci mluvit o vyléčení. O tom, jak velké riziko recidivy
s sebou nese rakovina ledviny, jasně hovoří neúprosné statistiky, o
nichž se nebudu více zmiňovat, protože je třeba myslet pozitivně a
hlavně nepodléhat žádné skepsi.
Jako rizikový pacient jsem neustále pod onkologickou kontrolou. Asi
půl roku po operaci byl u mne při CT vyšetření diagnostikován neznámý
útvar v břichu, naštěstí se ukázalo, že nejede o nádor. Nyní
pravidelně absolvuji vyšetření na PET/CT.
Mimochodem, syn v těchto dnech úspěšně složil zkoušku dospělosti a byl
přijat na vysokou školu, vše tedy směřuje k té společné oslavě mého
zdraví a jeho úspěchu při promocích.
Z vlastní zkušenosti musím říci, že zásah do života v podobě
těžkénemoci vede k přehodnocení priorit a hodnot, pohledu na život i
ke změně životosprávy. Užívám si každého dne a všeho hezkého, co život
přináší, společně se přítelkyní, která mi byla a je velkou oporou.
Tímto příběhem jsem chtěl říci, že jakkoliv vypadá nemoc hrozivě, není
rozhodně na místě podléhat skepsi a zbavovat se víry v uzdravení.
V sobotu 12.12.2009 přivezou brněnští skauti Betlémské světlo Pendolinem Českých drah spojem SuperCity Antonín Dvořák SC16, odjezd z Vídně je 15:33, příjezd do Brna na hlavní nádraží je v 17:30. V neděli 13.12.2009 pak bude Betlémské světlo slavnostně předáno na deváté ranní bohoslužbě v katedrále na Petrově.
Někdy mám pocit, že jsme si předvánoční shon zvykli vnímat jako jakési výkupné za vidinu vánoční pohody. Možná se chováme jako nějací herci, kteří vše usilovně připravují a nacvičují na vytouženou premiéru. Ještě je potřeba zařídit, udělat to či ono a jako poslední se správně naladit třeba nějakou tou koledou a pak už jen čekat, že všechno klapne. Máme přece o těchto svátcích naprosto přesnou představu.
Vánoční dárky lze hodnotit podle mnoha kritérií. Můžeme je dělit podle toho, jak dlouho nám připomínají Vánoce. Některé dárky zazáří jako prskavky a zhasnou. Potěší, možná pobaví, pak je někam uklidím a při příštím jarním úklidu vyhodím do koše. Jiné dárky spontánně začlením do běžného provozu, stanou se součástí šatníku, vybavení domácnosti nebo knihovny a jejich souvislost s Vánocemi se vytratí. Příště mě při čtení knížky už nenapadne, že byla původně vánočním dárkem. 
Napadlo vás někdy, 
Bůh nás miluje. Jak moc nás miluje? Zemřel pro nás – stačí to? Ano, ale.. Jak máme vědět, že nás miluje teď? Teď, když se nám nic nedaří? Teď, když jsme rozzlobení, nebo dokonce agresivní? Teď, když máme obavy a jsme na pokraji zoufalství? Něco jiného je věřit v Boží lásku a něco jiného je se z ní radovat! Inu, nemůžeme se radovat z něčeho, co neznáme, a než něco poznáme, tak to chvíli trvá a něco nás to stojí.