Co škodí a co prospívá?

Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. /Řím 14,7/.

Přátelství uzavíráme většinou spontánně. Ačkoliv můžeme, a dokonce
máme přátele vyhledávat, nesmíme si takový vztah nijak plánovat.
Stejně tak je nepřípustné zvolit si předem nějakého člověka a nutit ho
k přátelství s námi proti jeho vůli. Jakýkoli takový pokus je od
samého počátku odsouzen k neúspěchu. Při budování vztahu přátelství se
nesmíme uchýlit ani k náznaku násilí. Manipulace se svobodou druhých
vyvolává přesně opačný účinek - odtáhnou se od nás.

Přátelství vzniká a roste v ovzduší bezprostřednosti a svobody, bez
křečovitosti. Mnozí z těch, kteří touží po přátelství, zůstávají věčně
sami právě z toho důvodu, že jejich hledání přítele je poznamenáno
přílišným neklidem a psychickým nátlakem. Čím větší úsilí při
"hledání" přítele vyvinou, tím beznadějnější jsou plody jejich
usilovných snah. Veliká emocionální nenasytnost plynoucí z
nedostatečného přijetí vlastního života je vnitřně ochromuje a
připravuje je o bezprostřednost. Ti, po jejichž přátelství touží, před
nimi začnou utíkat, protože mají strach z manipulace a z ohrožení své
svobody.

Hledání přátel a budování vztahu s nimi vyžaduje alespoň minimální
dávku odpoutanosti od sebe a od svých potřeb. "Nenarodili jsme se
(totiž) jenom sami pro sebe. Část naší existence požaduje vlast, další
část naši přátelé," prohlašuje Cicero. Svatý Pavel, který stavěl
přátelství s Ježíšem na nejvyšší příčku žebříčku hodnot, vyznává:
Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li,
žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána (Řím 14,7-8).

K navázání přátelství je nezbytné věřit v ně. Zmíněná víra se obvykle
rodí už v prvních letech dětství. Pohádky a vyprávění pro děti jsou
prosyceny vírou ve svět a v možnost vzniku přátelství. "V bájích bývá
silný oporou slabému, dobrý prosťáček přemáhá silného zloducha a Boží
stvoření - ptáci, zvěř, hadi a hmyz - se vracejí k přátelství s
člověkem" (Maria Rodziewiczówna).

Globalizace je znamením samoty

Globalizace
z lidí dělá masu

Žijeme ve světě, který se stále více globalizuje. Jedním z významných
znaků tohoto světa je uniformita: být takový jako ostatní. Uniformitu
stanovuje móda, reklama, televize atd. Platí to ale i pro "hodnoty"
doporučované v životě: být úspěšný, udělat kariéru, mít tu či onu
školu, vydělat peníze apod. Uniformita tak dělá z lidí dav, masu.

Dalším znakem globalizace je ztráta vztahů, neosobnost a anonymita.
Individualistický postoj, sobectví, samota a nuda jsou projevem
anonymity dnešní doby. Proti těmto znakům současné civilizace stojí
jako alternativa křesťanské náboženství. Víra se totiž může stát
cestou, jak si udržet určitou osobitost, svobodu a nezávislost ve
světě, který nás vměstnává do formičky uniformity a anonymity.

Bůh oslovuje
každého zvlášť

Křesťanská víra je především osobním vztahem člověka k Bohu. Tak se
proti neosobnímu a anonymnímu globálnímu světu staví vztah jednoho k
druhému. Bůh neoslovuje masu, ale každého jednotlivě. Na každého Bůh
primárně pamatuje a má ho neustále na zřeteli. Prorok Izaiáš píše:
"Vyryl jsem si tě do dlaní" (Iz 49,16). Jsem pro Boha jedinečný a
výjimečný. Bůh mě chce. On má neopakovatelný vztah ke každému.

Křesťanství
je náboženstvím přátelství

Křesťanství přináší ale ještě další převratnou skutečnost: Bůh
vstoupil do vztahu s člověkem i tělesně. Stal se jedním z nás a
oslovuje nás jménem. Vztah s Kristem je tak zcela konkrétní a zároveň
jedinečný.

Křesťanství je náboženstvím přátelství, dohody a smlouvy. Hebrejsky se
smlouva řekne berit, a toto slovo znamená nejen smlouvu, ale i svatbu.
Náš jedinečný vztah s Kristem má charakter toho nejhlubšího a
definitivního spojení mezi dvěma jedinci. Smyslem Kristova příchodu na
svět je uzavřít vztah neboli svatbu s člověkem. Stará smlouva na hoře
Sinaj je překonaná. Bůh se nabízí a dává se jedinému a jedinečnému
člověku. Vezměte a jezte, toto je mé tělo (Mt 26,26).

Bůh tě přijímá
takového, jaký jsi

Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem a při tom oslovuje každého
jménem. Křesťanství je náboženství povolání. Kristus oslovuje rybáře
na břehu Galilejského moře: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře
lidí" (Mk 1,17). I tebe oslovuje, ty jsi jedinečný a zároveň máš
jedinečné pozvání. "Přijímám tě takového, jaký jsi. S tvým životním
příběhem, minulostí, s problémy, výchovou, rodiči, určitými
postiženími a neschopnostmi." Přijetí absolutní autoritou je základem
přijetí sebe sama.

Boží ANO
k člověku

Jedinečnost křesťanství vidím v tom, že Bůh se k člověku zcela
připojil skrze smlouvu. Patříme neoddělitelně k sobě. Znamením tohoto
připoutání je křest. Křtem jsme ponořeni do Krista. V křestní formuli
se v češtině (ne příliš šťastně) říká: "Já tě křtím ve jménu ..." Přesný
překlad ale zní: "do jména ..." Do něj, do jeho jména jsme vloženi,
ponořeni, přičleněni. Křestní znamení je neodvo-latelné, definitivní.
Boží ANO k člověku je věrné.

Jedinečnost křesťanství spočívá
v nabídce jedinečného a svobodného vztahu
oproti uniformní anonymitě,
která je nám každodenně podsouvána.

Rozlišování je znamením růstu

V průběhu duchovního růstu se člověk víc a víc učí rozlišovat tři základní oblasti: 1) Pravou duchovní zkušenost; 2) primárně psychologické pochody, eventuálně s náboženským nátěrem; 3) duchovní klam. Samozřejmě je pravá duchovní zkušenost zabarvena i výchovou, charakterem a lidskými dispozicemi a někdy také zkreslena, ale jádrem dění je působení Ducha svatého v člověku.

 

 

Při primárně psychologických pochodech leží naopak hlavní pohonné síly v jiných, lidských faktorech, které jsou ovšem lehce nábožensky přikrášleny. To nevylučuje, že působí i otázky vztahu k Bohu, jenže tyto pak nestojí v centru dění.

 

Vedle toho ovšem existuje vlastní duchovní klam, jehož primární příčinou je pokušení Zlého, aniž by si toho člověk byl vědom. Myslí si, že slouží Bohu, a nasazuje proto mnoho duchovních sil, které od Boha dostal.

 

Nebezpečí spočívá v tom, že člověk ten podnět považuje za něco dobrého. Potom se tak moc nejedná o nějaký intelektuální omyl o obsahu víry, nýbrž o (ne)duchovní motivační sílu, totiž o "hnutí" v nás, jak to Ignác nazývá. I zde jsou zapojeny všechny psychické předpoklady člověka. Zvlášť u chorobných předpokladů se takový falešný duchovní impulz může ničivě rozšířit. Ale lékař a duchovní vůdce pak musí poznat, že nejde o čistě psychologicky vyřešitelný fenomén, nýbrž že kořen leží primárně v duchovní oblasti. To nelze vždycky snadno rozlišit, protože obojí v člověku tvoří jednotu.

 

Pomoc se pak musí nasadit na obou rovinách. V duševních onemocněních často vězí nějaké duchovní jádro. Na druhé straně k duchovnímu zrání a uzdravení patří i úcta k přírodním zákonům a hranicím; hlavní je, že poradce nebo terapeut zůstává otevřený pro dimenzi milosti.