Kouzlo Vánoc nespočívá ani tak v rozzářených výlohách a předvánoční nákupní horečce, ale v tom, že se sejde celá rodina. Musí se rozložit jídelní stůl, aby se za něj vešli i prarodiče a děti, a někdy také blízcí přátelé nebo osamělý soused. Kouzlo Vánoc, to je i radost z hraček, které děti našly pod stromečkem, radost z dárku od manžela, který dokázal vytušit, co jsem si potichu tolik přála. Je to radost z toho, že mohu druhému něco dát, že ho mohu něčím potěšit. A především: obrovská radost z toho, že se rodina může navzdory všem rozmíškám (a že jich bylo za celý rok nepočítaně!) nebo i vážnějším rozporům společně pomodlit.
Svátky však mohou člověku přinést i zklamání z nenaplněných očekávání. Nemluvím o ranní kocovině, žlučníkových záchvatech či výdajích, které nutně poznamenají lednový rozpočet, mám na mysli prázdná místa u štědrovečerního stolu, jež člověka tolik bolí: tady měl sedět „marnotratný syn“, který dnes prostě „musel“ za kamarády, tady manžel, který i letos musí být v práci, tady děti, které tento rok slaví Vánoce u druhých tchánů. A co teprve prázdná místa po našich blízkých, kteří nás v tomto roce navždy opustili! Čím je člověk starší, tím víc bolestně prázdných míst kolem sebe má. Mnozí křesťanští rodiče budou cítit i zklamání z toho, že jejich drazí s nimi sice zasednou u svátečního stolu, ale na půlnoční mši je už nedoprovodí, z toho, že svátky, jež nabízejí tak velké duchovní bohatství, lze prožít tak povrchně. V mnoha lidech vzbuzuje toto období všeobecného veselí spíše obavy, protože o to více pociťují svůj vlastní smutek.
Je možné smutek a zklamání, které nás mohou o svátcích čekat, přece jen poněkud zmírnit? Vánoční svátky nám především připomínají, že dávat je mnohem radostnější než brát. Poskytují nám příležitost vyjít ze sebe a soustředit se na druhé, vybízejí nás k soucitu s těmi, kdo tělesně nebo duševně trpí: ať už jsou to opuštěné manželky, vdovci, pacienti v nemocnicích, řidiči kamionů, vojáci v zahraničních misích… anebo všichni ti, kdo tráví Vánoce v uprchlických táborech nebo přímo v zemi, kde zuří válka. Jak se za takových okolností radovat?
Velký obdiv si zaslouží ti, kdo všemu navzdory dokážou na svá trápení, smutek a těžkosti zapomenout a sdílet radost s druhými. Svatý Pavel říká: „Plačte s plačícími,“ a hned dodává: „Radujte se s radujícími se.“ Nejlíp je těm, kdo mají vnímavé a soucitné srdce, a závist, vlastnost tak lidskou a pochopitelnou, dokážou odsunout stranou. Takoví lidé, kteří zapomenou sami na sebe, se pak mohou otevřít radosti, již prožívají ti druzí.
Mír do srdce může přinést pomyšlení na radost dětí okouzlených vánočním stromkem a dárky, na shledání všech generací jedné rodiny. Ve svých myšlenkách se můžeme připojit k radosti rodin, které se o svátcích usmířily, k radosti vězňů, k nimž přišel sloužit vánoční mši kněz nebo biskup, k radosti kněží, kteří jednou do roka uvidí úplně zaplněný kostel, k radosti členů kontemplativních řádů, kteří ve svých klášterech prožívají vánoční noc v chválách a poklidném usebrání, k radosti křesťanů oslavujících Vánoce v zemi, do níž se teprve před nedávnem vrátil mír.
Sdílet radost s druhými a zapomínat na své trápení: není to jeden z nejkrásnějších projevů křesťanské lásky? Napodobujeme tak nebeského Otce, který se o svaté noci radoval nad svým synem, děťátkem ležícím na seně, jemuž lidé jako přístřeší nabídli jen ubohou chatrč. A jestliže zapomenout na vlastní bolest nám připadá jako nedosažitelné hrdinství, jestliže se opravdu radovat nedokážeme, můžeme si alespoň říci, že pravděpodobně prožíváme opravdové Vánoce – podobné těm úplně prvním, kdy Panna Maria a svatý Josef v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit, poprvé spatřili Vládce pokoje.
<Jan Dadak><
www.dadakplanet.net
Žádné komentáře:
Okomentovat