Bible po kapkách

Posádka letěla v noci do cizí země, kde měla na smluveném místě s letadlem přistát a předat důležitý náklad. Stalo se to během druhé světové války. Po několikahodinovém letu začaly navigační přístroje v letadle hlásit, že už jsou přesně nad určeným místem a že je třeba brzy přistát. I rádiové spojení s řídící věží dole na zemi udávalo pokyn: Jste na místě, přistaňte! Posádka ale navigačním přístrojům neuvěřila, protože celý let z mateřské základny na místo určení byl zatím velmi krátký. Dalo se totiž lehce spočítat, jak dlouho je třeba letět, než budou skutečně u cíle. Ve vzduchu však zatím byli o celou třetinu méně času. Říkali si: „Není možné, abychom tam byli tak rychle. Navigační přístroje patrně selhaly.“ Jak si ale vysvětlit, že i řídící věž opakovala výzvu „jste na místě, je třeba přistát“? Patrně se dostala do rukou nepřítele a záměrně začala vysílat dezinformace, aby všechna letadla ve vzduchu zmátla... „Ano, poletíme dál,“ rozhodl kapitán, „je nemožné, abychom byli na místě za tak krátkou dobu.“ Letadlo pokračovalo dál a přes opakované hlášení a signalizaci navigačních přístrojů nepřistálo. 

Posádku ani zmíněný stroj již nikdo nespatřil. Doslali se někam daleko nad moře, kde jim nakonec došlo palivo. Na návrat už bylo pozdě. Zřítili se do moře. 

Jak se to mohlo stát? Té noci nastalo velmi silné proudění vzduchu (přes 130 km/hod), které bylo schopno unášet i letadla. Vzdálenost, kterou bylo obvykle možné přeletět za tři hodiny, šlo najednou překonat mnohem rychleji. Unášel je rychlý vítr, proto se ke svému cíli na pobřeží dostali velmi brzy, jak správně signalizovaly navigační přístroje i řídící věž. Posádka tomu ovšem nevěřila, spolehla se sama na sebe, a to se jí té noci stalo osudným.

Osudové chyby se mohou stát i v lidském životě. Na něj může být krátká i nejmodernější technika. Jeho spolehlivým kompasem tak zůstává Bůh ve svém Slově. Ukazuje nám, jak moudře a správně žít, jak milovat, jak věřit a kudy vede cesta do nebe. Dokáže nás provést různými bolestmi, osobním trápením a nakonec třeba i údolím stínu smrti. I v době satelitní navigace se potřebujeme znovu a znovu vracet k tomu, co říká náš Pán, jeho Slovo přijímat, promýšlet, nechat se jím vést a vštěpovat si jej do paměti. Setkávat se s Božím Slovem jen v neděli a jen v kostele může být přece jen málo...

V lednu loňského roku spatřil světlo světa fotoblog s názvem „Bible po kapkách“, který až do dnešní doby vydržel s pravidelnou aktualizací. Autor(duchovní Církve bratrské) v něm spojuje známé i méně známé biblické verše s vlastními fotografiemi s cílem, abychom se třeba jen po malinkých kapkách k Bibli pravidelně vraceli a nechali se jí znovu oslovit. Vždyť ta může být vykládána nejenom ústy z kazatelny, ale třeba i pohledem objektivu. Pokud však neskončíme jen u kliknutí myší a něco z uvedeného se dotkne i našeho srdce, jistě to nezůstane bez užitku... Více už nahttp://grulichs.blogspot.com.


Zpracováno podle Petra Grulicha
<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Víra se nekupuje jako vysavač

(Notker Wolf)

Dovedete si představit otce, který by byl fotbalovým nadšencem, neděli co neděli by chodil na ligové zápasy, ale svému synovi by řekl: „Ty zůstaň doma. Nechci, aby ses ode mě tím fotbalovým nadšením nakazil. Nechci tě ovlivňovat, jestli se chceš nebo nechceš stát fotbalovým fanouškem.“ Myslím, že žádný otec by takový nesmysl neřekl. Vždyť člověk se stěží může rozhodnout pro něco, co zná jen z doslechu a s čím se nikdy nesetkal. Jen ten, kdo sám zažil jásot na stadionu, kdy publikum společně šílí i trpí, ví, oč při fotbale ve skutečnosti jde. A jen ten se může rozhodnout.

Když však jde o náboženství, uvažují mnozí lidé jako tento otec. Říkají: „Nechci své dítě ovlivňovat. Nechci mu předepisovat, co si má myslet a v co má věřit. A proto ho nenechám pokřtít. Proto ho také držím od kostela dál. Později, až bude dost staré, může se svobodně rozhodnout, jestli chce či nechce věřit v Boha.“ Může se svobodně rozhodnout? To sotva! Tak to přece nefunguje. Nikdo se nerozhodne pro něco, co vůbec nezná. Takové dítě se o Boha, o víru a o církev prostě nebude zajímat. To všechno mu bude cizí, možná dokonce nepříjemné. Ne, pro víru nebo proti ní se nelze rozhodnout, jako když se v obchodě rozhodujete, zda si koupíte vysavač. Víra není zboží a ani není samozřejmá. Víru je třeba si v životě uchovávat. A proto je třeba udělat vlastní zkušenost s Bohem. Proto musí mladý člověk vrůst do víry. Musí zažít společenství – při bohoslužbě, při církevních slavnostech. Musí být při tom, když se věřící společně modlí a zpívají, musí se nechat oslovit až do hloubi duše. Svoboda mladého člověka tím není omezena. Kdykoli se může rozhodnout, že to není jeho cesta. Ale v každém případě pak přinejmenším ví, o co v církvi a ve víře vůbec jde. Proto mám radu: pokud vám jde skutečně o svobodu vašeho dítěte, dejte je pokřtít. Dovolte mu, aby mohlo objevit tajemství víry. Tak se dozví a pochopí, o co nám křesťanům jde.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Lenoch si připadá moudřejší než deset zkušených (Př 26,16)

Pro lenocha platí, že systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Co nedokáže nebo spíše nechce dělat, to alespoň ‚okecá‘, z toho se vymluví. Za nějaký čas vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které sám dávno nežije.

Lenoch bývá lhář a alibista. Když dostane ve škole špatnou známku, je to vždycky chyba učitele. Přijde-li někam pozdě, protože se doma včas nezvedl od novin, řekne, že nejela tramvaj nebo že doma prasklo vodovodní potrubí. Raději vymýšlí různé konstrukce, aby nemusel přiznat, že měl prostě vyrazit z domu o deset minut dřív nebo že zaspal. „Kolik lží, aby se člověk vyhnul drobnému pokoření,“ říkával sv. farář z Arsu.

Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním. 

Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora). 

Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž ‚machrování‘. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem. 

Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje. 

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Křesťanství není tělocvična

„Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Křesťanství není tělocvična, že bychom museli ze sebe lásku k bližnímu neustále potit, pořád se v ní „cvičit“.

Hezky o tom píše svatý Jan od Kříže v Živém plameni lásky. Říká, že Duch svatý je nejen oheň, který stravuje, ale také oheň, který nás přetváří „v příjemnou lásku“. Duch svatý, Boží příjemná láska, noří duši do slávy Boží a občerstvuje ji silou božského života, tedy dává člověku obrovskou radost, štěstí a naplnění, schopnost milovat. 

Ne že bychom neměli o lásku usilovat, a to i velmi konkrétně. Je to ale v první řadě Duch svatý, který otevírá člověka pro lásku. Zkušenost, že jsem Bohem přijímán a milován, dává člověku schopnost vyjít ze sebe a stát se darem pro druhé. 

Láska k bližnímu tedy není jen ovocem naší sebekázně a úsilí; je ovocem Ducha svatého (srov. Gal 5,22), rozšiřuje naše srdce.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Láska

Láska všemu věří a ve vše doufá

Anselm Grün

Nemohu psát o lásce, aniž bych zmínil Pavlovu velepíseň ve 13. kapitole 1. listu Korinťanům. Apoštol v ní neopěvuje ani lásku k bližnímu, ani lásku muže a ženy, ani lásku k Bohu. ale hovoří prostě jen o agapé, o lásce jako takové.

Tu chápe jako dar Ducha, jako duchovní sílu, která člověka proměňuje a dodává jeho životu novou chuť. Nevztahuje se tedy v prvé řadě k druhému člověku nebo k Bohu, nýbrž znamená kvalitu bytí a samostatnou sílu působící v lidském srdci a ovlivňující jeho slova i skutky. Jde koneckonců o božskou moc a tu člověk potřebuje k vydařenému životu. Ona - božský dar - uvádí lidský život na novou rovinu a vytváří člověku předpoklady, aby dokázal spásným způsobem přijmout sám sebe.

Podle Pavla ztrácí bez lásky všechno svou hodnotu. Můžeme žít superduchovně, můžeme mít dar prorocky promlouvat, můžeme být velkými mystiky, ale nemilujeme-li, nejsme nic. Dokonce můžeme obětovat svůj život Bohu, přesto je naše oběť bez lásky bezcenná. Pavel dále uvádí charakteristiku lásky, k níž nás uschopňuje Boží Duch- láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná (1 Kor 13,4)- rozšiřuje srdce. Pavel zde hovoří o makrothymos (velká odvaha, široké srdce). Široké srdce je všemu otevřeno a nepřipustí, aby je tak snadno ovládl hněv. Malicherný člověk má úzkostné srdce podobající se malému hrnci. Vaříme-li v něm vodu, rychle vzkypí. Stejně tak se malicherný člověk snadno dá strhnout hněvem, závistí či žárlivostí anebo jeho srdce začne něco předstírat a nadýmat se, protože vnímá svou malost. V apoštolově podání nepotřebuje láska žádnou z těchto negativních vlastností. Rozšiřuje srdce a v otevřeném srdci je pro všechno dost místa. Nikdo v něm není odsuzován, je dobrotivé. Láska hledí na všechno dobrým pohledem a proměňuje tak všechno k dobrému. Dokáže v člověku probudit dobro.



Láska nemyslí jen a jen na sebe

V dalším kroku rozvíjí Pavel způsob, jakým se láska dává. Nevypočítává tu nějaké mravní požadavky, ale ukazuje, jakým způsobem jedná ten, kdo se jí dá vést. Přisvojíme-li si ji tak, že se nám stane trvalou skutečností, způsobí, že začneme jinak jednat: Láska je shovívavá, láskaje dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy (1 Kor 13,4-6). Stěží lze vyjádřit krásnějšími slovy, jak láska dokáže člověka proměnit a vyzařovat z něho i do okolí. Nejde o nějaký výkon, nýbrž o projev zkušeností. Kdo se jí stal, chová se přesně podle apoštolova popisu.

Pavel uzavírá svou ódu na lásku nádherným veršem: (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží (1 Kor 13.17). Řecký výraz pro vydržet je odvozen od slova: střecha, strop. Ona je tedy tou střechou a útočištěm chránícím dům našeho nitra před bouří a deštěm. Naplňuje-li nás, destruktivní nálady se v nás nedostanou ke slovu. Tak dokážeme nabídnout i jiným své ochranné přístřeší, pod nímž se cítíme v bezpečí a přijatí. Řecké sloveso vytrvat (hypomeinen) znamená v původním významu zůstat pod, podepírat. Láska je jako sloup nesoucí celý dům našeho lidství a chránící jej před nepřízní a závistí. Znamená tedy i ochranu a oporu.



Zůstane jenom láska

Láska je naplněním víry a naděje. Pavel ve své písni poukazuje na jednotu všech tří ctností. Láska souvisí s vírou, je nesena zásadní důvěrou v člověka, v život a v Boha, ale je také zároveň předpokladem víry, je jejím základem. Koho naplňuje, toho není třeba k víře přemlouvat, protože on nemůže jinak než věřit. Podobně je tomu ve vztahu lásky a naděje. Láska je jí naplněna. Nikdy se člověka nevzdává, ale doufá v něho a v to. že v něm Bůh probudí dobro. Platí to i opačným směrem: každá skutečná naděje potřebuje nezbytně lásku. protože ta je jejím prazákladem. Bez ní se naděje snadno zvrátí v troufalost anebo se scvrkne v pouhý optimismus. Láska nás učí doufat uprostřed pochybností a navzdory zklamání tím či oním člověkem nám dává naději v to, že milující Bůh vykoná zázrak i na něm a že ho dokáže proměnit.

Láska, jak říká svatý Pavel, nikdy nepřestává. Dar prorokování a dar mluvení jazyky jednou skončí. Láska neskončí nikdy, ani smrtí. Láskaje silnější než smrt. Bude nás naplňovat také ve věčném životě u Boha. Až budeme v Boží slávě, víra a naděje pominou. Zůstane jenom láska. Staneme se zcela láskou a v lásce budeme přebývat v Bohu.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Nízké sebevědomí brání lásce a vztahům

první krok k lásce je poznání vlastní hodnoty

(podle Garyho Chapmana)

Jediným nepřítelem pokory není pýcha, jak by se mohlo zdát. V pokorné lásce k druhým nám brání i to, neuvědomujeme-li si vlastní hodnotu.

Bill Wilson, zakladatel Anonymních alkoholiků, kdysi napsal: „Někdy se utápíme v pocitech viny a v nenávisti k sobě samotným. Rochníme se v této špíně a často nám to dokonce poskytuje zvrácené potěšení… Něco takového je pýcha naruby.“ Jsme-li skutečně pokorní, pak sami sebe nesnižujeme. Láska nás volá, abychom potvrzovali hodnotu druhých, ale volá nás i k tomu, abychom si byli vědomi hodnoty své.

Nízké sebevědomí nám mnohdy brání dávat a přijímat skutečnou lásku. Colin, třicátník žijící v Seattlu, zápasil s depresí a osaměním. Byl zasnouben s úspěšnou mladou ženou, která ho obdivovala. Bylo však pro něj těžké dát jí najevo svou lásku a jednou dokonce zasnoubení zrušil. Po čase je opět obnovil. V práci měl na starosti desítku zaměstnanců a pracoval na střední manažerské pozici, nicméně na pracovišti neměl žádné přátele. Vztahy mu působily spíše bolest než radost.

Mluvili jsme spolu v mé kanceláři a řeč se stočila na Colinovo dětství. Podobně jako mnoho jiných lidí, které jsem poznal, vyrůstal Colin v rodině, jež byla kritická a neschopná poskytovat povzbuzení. I v dospělosti mu znělo v uších: „Jsi nezodpovědný, hloupý, ošklivý, tlustý, ničemný.“ Čím déle jsme mluvili, tím mi bylo jasnější, že Colin nebude schopen mít někoho opravdu rád, dokud si neuvědomí, že on sám má velkou hodnotu. Jinými slovy, nebude schopen dát najevo lásku ani skrze pokoru, ani žádným jiným způsobem, dokud nepozná, že sám je hoden lásky.

Pro lidi jako Colin je prvním krokem k lásce rozpoznání vlastní hodnoty. Musí být vděčni za to, kým jsou, a za dary a schopnosti, jimiž byli obdařeni. Nemohou se snížit, dokud se nejprve nepovýší a nerozpoznají, že poselství, která slyšeli v dětství, jsou lživá. Jakmile rozpoznají vlastní hodnotu, začnou být schopni skutečné pokory.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Musí existovat radost, která nezávisí na vnějších okolnostech...

Radujte se stále

(Vojtěch Kodet)

"Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se… Pán je blízko. O nic nemějte starost“ (Bible, Flp 4,4-6). To se to řekne! Jak se mám radovat, když rodinou vládne chřipka? Když se v práci kupí potíže? Když máme doma zase jak v ponorce? Když se finančně nedaří? 

Když psal Pavel list Filipanům, nebyl zrovna v záviděníhodné situaci. Seděl ve vězení, zbitý, spoutaný, s nohama v kládě. Před sebou dost nejasné vyhlídky. A kromě toho mu dělaly starosti zprávy z církevních obcí, které založil. A on je bezmocný! A poněvadž Pavel nebyl superman, vnucuje se myšlenka, že musí existovat radost, která nezávisí na vnějších okolnostech. Radost v Bohu, kterou svět nemůže dát, ale ani vzít.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Ička versus Éčka

Jste introvert?

Mozek introvertů a extravertů funguje odlišně

(Ludmila Křivancová)

Existují dva typy lidí: introverti a extraverti. Introvert je člověk obrácený do svého nitra, sílu k životu čerpá v samotě. Extravert je naproti tomu obrácený ven, do světa, energii čerpá mezi lidmi. 

Vzájemnému porozumění mezi introverty a extraverty by mohly pomoci následující dva dopisy. Jeden je od jedné skutečné extravertky a druhý od jedné skutečné introvertky:

Dopis introvertům

Mým milovaným Íčkům od jejich bláznivého Éčka (Íčka jsou introverti a Éčka extroverti. Nebudu to psát obecně, protože do jiných extrovertů nevidím tak dobře jako do sebe…)

Děkuju vám: 
- za vaše vytrvalé naslouchání
- za to, že když slíbíte, že se budete modlit, tak to opravdu děláte
- za to, že mluvíte málo, ale když něco řeknete, tak to většinou sedne
- za to, že na nás umíte vidět dobro a povzbuzovat nás
- za váš humor
- za vaši hloubku
- že nám mnohdy pomáháte, abychom se se svou hlučností, vášnivostí a energií sami přijali

Prosím: 
- když budete mít potřebu mlčet, tak nám to v jedné větě sdělte
- když vám svou hlučností a bláznivostí budeme přivádět k šílenství, tak na nás buďte laskaví
- když se vám s námi nebude chtít mezi lidi, tak se občas překonejte, uděláte nám tím velkou radost
- jsme tak jiní, že chápat vás nás stojí hodně sil, ostatně opačně určitě taky, když budete mít chuť a sílu mluvit, tak s námi mluvte o tom, co se ve vás děje, můžete nás velmi obohatit

Omlouvám se: 
- když máte pocit, že vám nedáváme prostor
- když vás nutíme k něčemu, co se vám příčí
- když na vás někdy nepříčetně řveme, protože vás nechápeme a vaše mlčení nás ubíjí
- když řekneme něco, co vás zraní. Jako vy to neumíte říct, my to často říct musíme, protože nás to dusí

Vaše Lída

Dopis extrovertům

Děkuji za to, 
- že existujete, bez vás by to byla děsná nuda
- že jste zábavní, že nás dokážete rozesmát
- že jste pohotoví, umíte pomoct, spoustu věcí zařídit (zvlášť ty na úřadech)
- že jste rození organizátoři, dokážete naplánovat a zorganizovat spoustu zajímavých akcí
- že přes rozdíly, co mezi námi jsou, se s námi přátelíte, že s námi uzavíráte manželství,že je vám s námi dobře, že se nám nevyhýbáte
- že jste kořením mého života

Prosím
- když se nechci do rozhovoru zapojit, respektujte to, neobracejte se na mě s „No a teď nechme mluvit Evu, už dlouho nic neřekla“
- když přijdu odkudkoliv, potřebuji čtvrthodinku o samotě „dobít baterky“, pak jsem schopná opět naslouchat
- za uvědomění si toho, že jsem spíš „vrba“, ne bavič

Omlouvám se
- že na pozvání kamkoliv, reaguji rozpačitě, neurčitě, nejsem hned nadšená, že občas hledám výmluvy. Potřebuji jen čas novou informaci vstřebat, psychicky se připravit a naladit
- že nemám hned potřebu mluvit a musím se nejdřív rozkoukat 
- že upřednostňuji psaní dopisů, e-mailů před telefonováním
- že nemám ráda přemlouvání a nerada přemlouvám
- že nechci chodit na místa, kde je spousta lidí, cítím, jak mi energie valem ubývá
- že nejlépe se cítím doma, ve svém, že nemám ráda změny.

Eva



Postavením introvertů ve světě, ve kterém mají navrch extraverti, se zabývá M. O. Lanyeová ve své knize Jste inrovert? (Ikar, 2006). Poutavým způsobem popisuje rozdíly mezi introverty a extraverty a na výzkumech ukazuje, že mozek introvertů a extravertů funguje odlišně. Součástí knihy je i test, pomocí kterého můžete sami zjistit, do které skupiny patříte právě vy. Jiný test osobnosti naleznete zde.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Nakupujte dráž, ale férověji

Fair Trade - obchod namísto almužny

Zboží „dotované“ 
okrádáním lidí 

Nejspíš se vám to už přihodilo: v supermarketu jste vybírali čokoládu, kávu nebo čaj a do ruky vám přišel balíček s nápadným modrozeleným logem. Protože byl o něco dražší než ostatní zboží, možná jste jej položili zase zpátky. Možná však ne – a od pokladny tak díky vám putovala část prodejní ceny až do rukou farmáře, který produkt vyrobil anebo na něj vypěstoval suroviny. Ačkoli se to může zdát samozřejmé, v rámci běžného způsobu obchodování mezi západním a rozvojovým světem to zdaleka tak samozřejmé není: aniž bychom si to uvědomovali, nejednou nakupujeme zboží „dotované“ okrádáním lidí na druhé straně zeměkoule. 



Otrokářské postupy

Kontrolu nad obchodem totiž drží velké nadnárodní společnosti a podle základního pravidla volného trhu „co nejnižší náklady, co největší zisk“ stlačují ke svému prospěchu výkupní ceny na minimální úroveň. V důsledku to znamená, že producenti v rozvojových zemích dostávají za svou produkci částky, jež mnohdy nepokryjí ani výrobní náklady. Výjimkou není ani to, že firmy neplatí svým zaměstnancům zdravotní a sociální pojištění, využívají otrokářské postupy, dětské dělníky, ignorují bezpečnost práce či ničí přírodní zdroje a životní prostředí. 



Fair Trade (FT) 
„spravedlivý obchod“

Přibližně před šedesáti lety proto vzniklo hnutí s názvem Fair Trade (FT), tedy „spravedlivý obchod“, jež představuje vyváženější alternativu obchodní spolupráce mezi dodavateli převážně ze zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky a západními společnostmi. Ty se v systému FT zavazují k dodržování pracovních práv, ochraně životního prostředí či k podpoře rozvoje producentů a osvětě mezi spotřebiteli. Podstatnou součástí dohody je též dlouhodobá smlouva o odběru zboží, jež oproti běžně fungujícím praktikám poskytuje producentům základní ekonomickou jistotu, a především pevně stanovená minimální výkupní cena produktu, stanovená tak, aby pokrývala výrobní náklady a důstojné živobytí farmářů. Zde také leží důvod, proč FT zboží bývá dražší než zboží konvenční: tato fixně daná částka totiž téměř vždy převyšuje cenu daného zboží na běžném trhu, pro nějž jsou přirozené nároky výrobců zanedbatelnou položkou. Konečná cena FT výrobku ještě mírně narůstá o příplatek určený třeba k výstavbě škol pro děti producentů, na zdravotnickou péči anebo na místní infrastrukturu.



Morální odpovědnost 
za nákup

Prvními fairtradovými výrobky na Západě byly patrně výšivky z Portorika, které se zásluhou několika křesťanských organizací objevily v poválečných letech v USA. Idea „obchodu místo almužny“ obratem inspirovala také evropské státy a jako plnocenný způsob rozvojové pomoci byla přijata i Organizací spojených národů: lidé v rozvojových zemích se totiž díky FT sami aktivně podílejí na svém vzestupu, místo aby vyčekávali další a další milodary, a tak se stávají méně závislými na západním světě. Dnes tak můžeme prostřednictvím FT koupit kávu, čaj, banány, rýži či keramiku, oblečení, hračky anebo nábytek – to všechno ve vysoké kvalitě, kterou zaručuje mezinárodní certifikační organizace FLO. Řada výrobků nese rovněž označení bio. K dostání jsou FT produkty především ve specializovaných kamenných obchodech, postupně se však objevují i v obchodech se zdravou výživou, nebo na internetu: nedávno otevřená adresa www.fairobchod.cz je kupříkladu ojedinělá nabídkou spravedlivých řemeslných výrobků či výběrem FT potravin. 

Některé výrobky lze na Západě najít i v řadě supermarketů, a to nejen ty trvanlivé. Velmi populární jsou například ve Švýcarsku Fair Trade banány. Více než 50 % trhu s banány zde již nese logo Fairtrade a podobně se situace vyvíjí i v Německu. Zákazníci tak firmám dávají jasně najevo, že je již nezajímá jen cena, ale také morální odpovědnost za koupi daného produktu. Tohoto faktu si už všiml i banánový koncern Chiquita, prozatím však přísná kritéria Fair Trade nedokázal splnit.

Systému Fair Trade se však věnují i neziskové organizace, zmiňme například Ekumenickou akademii Praha, pro níž je Fair Trade jedna z jejích aktivit. Podobně humanitární organizace Člověk v tísni zaměstnává v rámci svého projektu v Namibii 27 žen a 3 muže a nabízí k prodeji jejich tradiční výrobky. Čistý zisk z prodeje v České republice se pak vrací zpět do země Namů a Křováků.



Víte, kde poslanci pijí jen férovou kávu či čaj? 
(U nás to nebude...)

A zastoupení FT produktů na světovém trhu stále roste (v Česku až o 54 % ročně), například v německém Bundestagu nebo ve finském parlamentu již pijí výhradně férovou kávu či čaj. Pomoci pouhým nákupem věcí, jež se nám líbí, je totiž úžasně snadné. A máme-li jistotu, že malý středoamerický kluk poslouchal výklad učitelky, místo aby trhal v pralese kakaové boby na náš ranní šálek, může nás u srdce zahřát dvojnásob. A to za pár korun navíc určitě stojí…


Autor textu: ALENA SCHEINOSTOVÁ
Redakčně upraveno.
Nadpis a mezititulky: redakce webu vira.cz
Autor foto: Vojtěch Vlk

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

 Farář jde po vesnici a najednou vidí obrovský billboard, na něm je kříž a na kříži Ježíš. Pod křížem je nápis: "Naše hřebíky udrží všechno!" Farář je velmi pobouřen a proto se rozhodne pohovořit s majitelem železářství, kterému billboard patří. Vysvětlí majiteli, že takto tedy ne a majitel ho ujistí, že dá věci do pořádku. Druhý den jde farář na kontrolu billboardu. Na billboardu je prázdný  kříž, dole pod křížem se v blátě válí Ježíš a nápis praví : "S hřebíky od nás by se to nestalo!"

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Trpělivost

Moc trpělivosti

Trpělivost dokáže lidi proměnit

(podle Garyho Chapmana)

Následující příběh nám ukazuje, jak je trpělivost mocná. Carol pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka. Žádná z ošetřovatelek netoužila být přidělena k paní Bradleyové, která se zotavovala po zlomenině krčku. Paní Bradleyová udržovala „svou“ sestru v neustálém pohybu. Bylo jí moc horko nebo moc zima, tu potřebovala čerstvou vodu, sestra ji nezměřila krevní tlak správně, chtěla vyměnit povlečení… Zvonila na sestru každé dvě až tři minuty. Občas bylo slyšet až na chodbu, jak vyhrožuje, že svým příbuzným poví, s jakou špatnou péčí se setkává. „Tak, teď ji zkuste uspokojit vy,“ řekla ošetřovatelka Carol, když ráno nastupovala do služby. Carol se rozhodla, že se paní Bradleyové nebude vyhýbat. Vzala tento vztah jako výzvu. Ačkoli měla toho dne spoustu jiné práce, rozhodla se, že se pokusí projevit bezmeznou trpělivost s paní Bradleyovou. Chtěla splnit veškerá její přání ještě dříve, než je paní Bradlyeová vysloví.

„Máte čerstvou vodu, paní Bradleyová?“ zeptala se Carol, když nakoukla do pokoje. Za pět minut tam byla opět: „Nechybí vám nic, paní Bradleyová?“ A za chvíli znovu: „Vypadá to, že bude svítit sluníčko. Mám vám roztáhnout žaluzie?“ A nakonec: „Dostala jste dnes oběd včas?“ Paní Bradleyová zpočátku mačkala tlačítko jako dříve, tedy každých pár minut. Kolem poledne ji ale Carolyna trpělivost začala přemáhat. Carolyn ji téměř vždy předběhla a ptala se na její přání dříve, než stačila zazvonit.

„Domnívaly jsme se, že jde o zlou starou ženu, ale ona asi celou tu dobu spíše trpěla samotou,“ říká Carolyn. „Napadlo mě, že má vlastně strach. Když měla jistotu, že o ní vím, dokázala se uvolnit.“ Carolyna trpělivost vytvořila podmínky, kdy si Carolyn mohla začít paní Bradleyové vážit a kdy se paní Bradleyová postupně uvolnila. Na konci směny byla Carolyn vyčerpaná, leč spokojená. V době večeře přišel za paní Bradleyovou její syn a paní Bradleyová byla v dobré náladě. „Tohle je Carol. Je to nejlepší sestra, jakou jsem kdy poznala.“ 

Jistě, je mnohem snazší být trpělivý s lidmi, kteří jsou trpěliví s námi. Pokud se ale po setkání s netrpělivým člověkem uzavřeme do sebe, ztrácíme možnost spatřit, jakou moc by naše trpělivost mohla mít. Právě v těchto složitých situacích nás může překvapit, jak trpělivost dokáže lidi proměnit, rozhodneme-li se pro skutečnou lásku.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Garfield

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Garfield

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Jiří Grygar: Proč věřím v Boha?

Věřící vědec je možná v jisté výhodě... (Jiří Grygar) Vztah k Bohu je pro věřícího křesťana důvěrně osobní záležitostí, o níž se většinou ostýchá vyjadřovat veřejně; ne snad proto, že by se obával perzekuce či posměchu jako v dobách bojovně ateistické totalitní společnosti, ale z toho důvodu, že si je dobře vědom, jak nesnadné je popsat stav vlastního nitra běžným lidským jazykem a jak nesdělitelné jsou osobní prožitky, střádající se během vlastního života - života nezaměnitelného a jedinečného v celých dějinách vesmíru. Vidíte, právě mi uklouzlo slovo vesmír a jistě ne náhodou. Věřící přírodovědec je možná v jisté výhodě, že poznává Boha nejen subjektivně jako každý jiný člověk, ale také prostřednictvím předmětu svého bádání, jímž je vždy určitý uzoučký výsek poznávání kosmu, od hvězd po mořské hvězdice, od vůně květin po vůni kvarků, od přenosných chorob po přenos záření či genetické informace. Při své práci používá vysoce neosobní (objektivní) vědecké metody, která připadá neodborníkům až protivně studená a zpochybňující. Osvícenecký racionalismus minulého století, jenž dosud většina veřejnosti ztotožňuje s postojem současných vědců, víceméně naznačoval, že se při zkoumání přírody bez Boha docela dobře obejde, či - řečeno slovy Laplaceovými - "tuto hypotézu nikde nepotřebuje". Odtud také vyvěrala typicky ateistická víra marxistů, že věda postupně dokáže vysvětlit veškeré dění v přírodě, že neexistují věci vědecky nepoznatelné, nýbrž pouze dočasně nepoznané. Během XX. století však došlo v hlavních oborech přírodních věd k velmi významným objevům a posunu celkového pohledu na schopnost člověka postihnout pravé příčiny dějů a vztahů v přírodě a předešlá vědecká pýcha tím vzala patrně již definitivně za své. Mám tím na mysli zejména obecnou teorii relativity, kvantovou mechaniku a molekulární genetiku, jež ukázaly, jak naivní byly naše předešlé pokusy objasnit existenci a chod vesmíru jako jakéhosi gigantického věčného orloje, který pěkně tiká proto, že do sebe zapadají nějaká ozubená kolečka. Existence a vývoj vesmíru nám dnes připadá snad ještě tajemnější než v době, kdy naši předkové věřili na bohy blesku, vod a sopek. Troufám si proto tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným řádem materiálního světa, jak to kdysi tak předvídavě a výstižně vyjádřil žalmista Páně: "Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje" (Ž 19,2). ...

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Garfield

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Hromnice

Hromnice je lidový název pro Svátek Uvedení Páně do chrámu. Dříve jím končívala doba vánoční. Tento svátek připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali Bohu. Tento svátek byl od 10. století obohacen symbolem svěcení svící, které mají významnou symbolickou úlohu. Svíce, která sama sebe stravuje, aby jiným dala světlo...

Podkladem tohoto svátku Páně, který se slaví 2. února, je událost popsaná v Lukášově evangeliu 2,22-39 - obětování Páně v chrámě. Dnešní způsob liturgického slavení tohoto svátku má v sobě prvky z křesťanského Východu i Západu. Už v polovině 5. století je tento svátek na Východě slaven jako "Svátek setkání" (Hypapante - ipapánti ). V Římě je dokládáno světelné procesí, které mělo potlačit pohanský smírčí průvod (Amburbale). Ten procházel městem právě na začátku února. Svěcení svící se ujalo ještě v druhé polovině prvního tisíciletí v Galii.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz