Archaeology 2015 :Ancient Cultures Clash in the Lands of the Bible

If you received this mail by mistake, please press Unsubscribe me from this list

Announcement and invitation

To the International Conference on

Archeology 2015 :

 Ancient Cultures in the Lands of the Bible

(Jerusalem, June 2015)

And a call for Abstracts:

 The scientific committee of the conference invites experts to submit abstracts on the conference topics.

The list of topics is presented on the conference web-site: Archaeologyisrael

More details on the conference are available on the site: Arcchaeologyisrael

★ Brnochurch Cirkev, Honza Dadak vám poslal zprávu

See this email in English, Deutsch, Français, Italiano, Español, Português or 36 other languages. Honza Dadak vám poslal zprávu Zpráva i osoba, která ji poslala, budou zobrazeny pouze vám a vy je můžete kdykoliv smazat. Můžete ihned odpovědět prostřednictvím výměny zpráv: Podívejte se na vaši zprávu Tento e-mail je součástí procesu doručování zpráv a komentářů od Honza Dadak. Pokud byla zpráva odeslána omylem, pak ji prosím ignorujte. Zakrátko bude odstraněna ze systému. Dobře se bavte! Tým Badoo Tento e-mail jste obdržel/a od Badoo Trading Limited (korespondeční adresa níže). Nepřejete-li si dostávat žádné další e-maily od Badoo, pak prosím klikněte zde a odhlaste se. Badoo Trading Limited je společnost s ručením omezeným registrovaná v Anglii a Walesu pod číslem CRN 7540255 se sídlem na adrese Media Village, 131 - 151 Great Titchfield Street, Londýn, W1W 5BB.

Půst- příprava na Velikonoce

Půst- příprava na Velikonoce
Co je náplní a účelem postní doby?
Co a proč v postní době dělat?!
Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný.
Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní.

Příprava na Velikonoce

Začněme od konce postní doby - od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů: celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. A účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením s Kristem skrze křest. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích.

Postní období je i příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Toto období začíná na Popeleční středu udělováním “popelce” - sypáním popela na hlavu s výzvou: “Obraťte se a věřte evangeliu” (Mk 1,15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. (Poznámka: druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: "Pamatuj že jsi prach a v prach se navrátíš")


Cesta k Otci,
aneb Bůh není mrzutý

Nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý a lhostejný, prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my, v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec... Celé Zjevení nám však říká, že Bůh není jako my. Je Otec, původce lásky. Právě o tomto mluví Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (srov. Lk 15,11). Jeho láska se nabízí a přizpůsobuje každému z nás. Svou láskou nás naplňuje ale do té míry, jak se jí otevřeme. Jeho láska a tvůrčí moc má možnost změnit náš život. "Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil..." (Lk 15, 20)
Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství. (Jan Pavel II.)

Hřích a pokání,
aneb život z vlastních sil

Od Boží lásky nás dělí nedůvěra k Bohu, snaha dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami. Toto vše vede člověka ke hříchu, jenž je bariérou v přijímání Boží lásky, někdy přímo jejím odmítnutím. Obrácení (pokání) proto spočívá v tomto: obrátit se k Bohu, nechat se Bohem milovat a v síle této lásky se pak vydávat po jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak “negativní” aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt “pozitivní”: rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání, jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.
Konkrétní kroky v postní době,
aneb staletími osvědčené prostředky na cestě obrácení:

- Modlitba

Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale též projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět.
Několik tipů:
* Učiň si z modlitby zvyk: modli se ráno, večer, před jídlem.
* Modlete se společně v rodině, pro začátek alespoň při zvláštních příležitostech.
* Čti bibli: nejprve možná jen spontánně, později pravidelně.
* Vyprávěj o Bohu dětem.
* Účastni se liturgického života své farnosti: křížové cesty, bohoslužby smíření...
* Snaž se o dobré myšlenky, jsou předpokladem každého rozvoje.

Modlitbou už je vědomý život v Boží přítomnosti

- Půst

Postem zdaleka není myšleno jen odepření si jídla. Půst je zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává. Skrze něj dáváme ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe...
Několik tipů:
* Cvič se ve zdrženlivosti: v jídle, pití, kouření, sledování televize, nakupování...
* Dodržuj Popeleční středu a Velký pátek jako zvláštní dny půstu: jen jednou se najez dosyta a odřekni si maso.
* Přinášej páteční oběť - může mít různé formy: zřeknutí se masa, omezení konzumu. To, co je díky této páteční oběti ušetřeno, by mělo přijít k dobru lidem v nouzi. Smyslu páteční oběti odpovídají také různé formy osobní a společné modlitby stejně jako služba a pomoc druhým.
* Jako postní oběť dej stranou určitou částku peněz: pro hladovějící a jinak trpící

Zřeknutí znamená, když k nutkání "muset mít" řekneme ne. Zřeknutí se znamená svobodný, zodpovědný a uvědomělý život.

- Almužna, činění dobra

Almužnou, činěním dobra - tím, čeho se postem vzdáme, můžeme obohatit toho, kdo to potřebuje. Almužna může znamenat: dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost, hmotné prostředky všem těm, kteří to potřebují. Počínaje vlastními dětmi, životními partnery, rodiči, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné... Zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a ztotožňujeme se s Kristem.
Několik tipů:
* Pomáhej druhým nést jejich nouzi a poznávej skrytou bídu.
* Otevři uši i srdce pro malomyslné, bezradné a zoufalé.
* Měj starost o staré, nemocné a postižené lidi.

České slovo almužna vzniklo z řeckého elemosyné, které znamená milosrdenství, milosrdný vztah. Dobro činíme už tehdy, když s druhými sdílíme čas a pozornost, radost i bolest.

- Smíření

Několik tipů:
* Připravuj se na smíření v myšlenkách. Smíření není především něco, co musí být protrpěno, ale něco, co musí být slaveno. Smíření s Bohem a s bližním je pramenem radosti.
* Účastni se na slavení smíření bohoslužebnou formou: především při bohoslužbě pokání a ve svátosti smíření.
* Nech v sobě působit smíření, které ti bylo dáno.
* Sám nabízej smíření: učiň první krok k novému společnému začátku - objevuj v druhém to dobré - vzpomeň na to vše společné pěkné.

Smíření je postoj, který nás orientuje na Boha. Zakusit smíření znamená vyměnit zlo za spásu.
"Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá,
po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid." (Jer 6,16)

Ježíšova výzva k obrácení míří především k obrácení srdce, k vnitřnímu pokání. Bez něho zůstávají všechny skutky neplodné a lživé.

Bible po kapkách

Posádka letěla v noci do cizí země, kde měla na smluveném místě s letadlem přistát a předat důležitý náklad. Stalo se to během druhé světové války. Po několikahodinovém letu začaly navigační přístroje v letadle hlásit, že už jsou přesně nad určeným místem a že je třeba brzy přistát. I rádiové spojení s řídící věží dole na zemi udávalo pokyn: Jste na místě, přistaňte! Posádka ale navigačním přístrojům neuvěřila, protože celý let z mateřské základny na místo určení byl zatím velmi krátký. Dalo se totiž lehce spočítat, jak dlouho je třeba letět, než budou skutečně u cíle. Ve vzduchu však zatím byli o celou třetinu méně času. Říkali si: „Není možné, abychom tam byli tak rychle. Navigační přístroje patrně selhaly.“ Jak si ale vysvětlit, že i řídící věž opakovala výzvu „jste na místě, je třeba přistát“? Patrně se dostala do rukou nepřítele a záměrně začala vysílat dezinformace, aby všechna letadla ve vzduchu zmátla... „Ano, poletíme dál,“ rozhodl kapitán, „je nemožné, abychom byli na místě za tak krátkou dobu.“ Letadlo pokračovalo dál a přes opakované hlášení a signalizaci navigačních přístrojů nepřistálo. 

Posádku ani zmíněný stroj již nikdo nespatřil. Doslali se někam daleko nad moře, kde jim nakonec došlo palivo. Na návrat už bylo pozdě. Zřítili se do moře. 

Jak se to mohlo stát? Té noci nastalo velmi silné proudění vzduchu (přes 130 km/hod), které bylo schopno unášet i letadla. Vzdálenost, kterou bylo obvykle možné přeletět za tři hodiny, šlo najednou překonat mnohem rychleji. Unášel je rychlý vítr, proto se ke svému cíli na pobřeží dostali velmi brzy, jak správně signalizovaly navigační přístroje i řídící věž. Posádka tomu ovšem nevěřila, spolehla se sama na sebe, a to se jí té noci stalo osudným.

Osudové chyby se mohou stát i v lidském životě. Na něj může být krátká i nejmodernější technika. Jeho spolehlivým kompasem tak zůstává Bůh ve svém Slově. Ukazuje nám, jak moudře a správně žít, jak milovat, jak věřit a kudy vede cesta do nebe. Dokáže nás provést různými bolestmi, osobním trápením a nakonec třeba i údolím stínu smrti. I v době satelitní navigace se potřebujeme znovu a znovu vracet k tomu, co říká náš Pán, jeho Slovo přijímat, promýšlet, nechat se jím vést a vštěpovat si jej do paměti. Setkávat se s Božím Slovem jen v neděli a jen v kostele může být přece jen málo...

V lednu loňského roku spatřil světlo světa fotoblog s názvem „Bible po kapkách“, který až do dnešní doby vydržel s pravidelnou aktualizací. Autor(duchovní Církve bratrské) v něm spojuje známé i méně známé biblické verše s vlastními fotografiemi s cílem, abychom se třeba jen po malinkých kapkách k Bibli pravidelně vraceli a nechali se jí znovu oslovit. Vždyť ta může být vykládána nejenom ústy z kazatelny, ale třeba i pohledem objektivu. Pokud však neskončíme jen u kliknutí myší a něco z uvedeného se dotkne i našeho srdce, jistě to nezůstane bez užitku... Více už nahttp://grulichs.blogspot.com.


Zpracováno podle Petra Grulicha
<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Víra se nekupuje jako vysavač

(Notker Wolf)

Dovedete si představit otce, který by byl fotbalovým nadšencem, neděli co neděli by chodil na ligové zápasy, ale svému synovi by řekl: „Ty zůstaň doma. Nechci, aby ses ode mě tím fotbalovým nadšením nakazil. Nechci tě ovlivňovat, jestli se chceš nebo nechceš stát fotbalovým fanouškem.“ Myslím, že žádný otec by takový nesmysl neřekl. Vždyť člověk se stěží může rozhodnout pro něco, co zná jen z doslechu a s čím se nikdy nesetkal. Jen ten, kdo sám zažil jásot na stadionu, kdy publikum společně šílí i trpí, ví, oč při fotbale ve skutečnosti jde. A jen ten se může rozhodnout.

Když však jde o náboženství, uvažují mnozí lidé jako tento otec. Říkají: „Nechci své dítě ovlivňovat. Nechci mu předepisovat, co si má myslet a v co má věřit. A proto ho nenechám pokřtít. Proto ho také držím od kostela dál. Později, až bude dost staré, může se svobodně rozhodnout, jestli chce či nechce věřit v Boha.“ Může se svobodně rozhodnout? To sotva! Tak to přece nefunguje. Nikdo se nerozhodne pro něco, co vůbec nezná. Takové dítě se o Boha, o víru a o církev prostě nebude zajímat. To všechno mu bude cizí, možná dokonce nepříjemné. Ne, pro víru nebo proti ní se nelze rozhodnout, jako když se v obchodě rozhodujete, zda si koupíte vysavač. Víra není zboží a ani není samozřejmá. Víru je třeba si v životě uchovávat. A proto je třeba udělat vlastní zkušenost s Bohem. Proto musí mladý člověk vrůst do víry. Musí zažít společenství – při bohoslužbě, při církevních slavnostech. Musí být při tom, když se věřící společně modlí a zpívají, musí se nechat oslovit až do hloubi duše. Svoboda mladého člověka tím není omezena. Kdykoli se může rozhodnout, že to není jeho cesta. Ale v každém případě pak přinejmenším ví, o co v církvi a ve víře vůbec jde. Proto mám radu: pokud vám jde skutečně o svobodu vašeho dítěte, dejte je pokřtít. Dovolte mu, aby mohlo objevit tajemství víry. Tak se dozví a pochopí, o co nám křesťanům jde.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Lenoch si připadá moudřejší než deset zkušených (Př 26,16)

Pro lenocha platí, že systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Co nedokáže nebo spíše nechce dělat, to alespoň ‚okecá‘, z toho se vymluví. Za nějaký čas vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které sám dávno nežije.

Lenoch bývá lhář a alibista. Když dostane ve škole špatnou známku, je to vždycky chyba učitele. Přijde-li někam pozdě, protože se doma včas nezvedl od novin, řekne, že nejela tramvaj nebo že doma prasklo vodovodní potrubí. Raději vymýšlí různé konstrukce, aby nemusel přiznat, že měl prostě vyrazit z domu o deset minut dřív nebo že zaspal. „Kolik lží, aby se člověk vyhnul drobnému pokoření,“ říkával sv. farář z Arsu.

Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš,“ napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I Otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je – často tak jako pomlouvání – výhonkem nezkroceného jazyka. Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony“. A každý z nás už si asi vyzkoušel, že mnohomluvnost skutečně vyčerpává a zatemňuje duši, znemožňuje vnitřní soustředění a způsobuje jistou slabost vůle a mrzutost – kterou pak někteří přebíjejí ještě rozpustilejším neplodným mluvením či vtipkováním. 

Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí, a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškolských studentů, kteří stáli opřeni o rýče a vedli nekonečné filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování o všem možném. Za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných, našel kluky téměř na stejném místě, a ač byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na ...,“ prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky za dvacet minut zryl celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora). 

Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž ‚machrování‘. Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér, a jak známo, většina z našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem. 

Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje. 

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Křesťanství není tělocvična

„Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Křesťanství není tělocvična, že bychom museli ze sebe lásku k bližnímu neustále potit, pořád se v ní „cvičit“.

Hezky o tom píše svatý Jan od Kříže v Živém plameni lásky. Říká, že Duch svatý je nejen oheň, který stravuje, ale také oheň, který nás přetváří „v příjemnou lásku“. Duch svatý, Boží příjemná láska, noří duši do slávy Boží a občerstvuje ji silou božského života, tedy dává člověku obrovskou radost, štěstí a naplnění, schopnost milovat. 

Ne že bychom neměli o lásku usilovat, a to i velmi konkrétně. Je to ale v první řadě Duch svatý, který otevírá člověka pro lásku. Zkušenost, že jsem Bohem přijímán a milován, dává člověku schopnost vyjít ze sebe a stát se darem pro druhé. 

Láska k bližnímu tedy není jen ovocem naší sebekázně a úsilí; je ovocem Ducha svatého (srov. Gal 5,22), rozšiřuje naše srdce.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz

Láska

Láska všemu věří a ve vše doufá

Anselm Grün

Nemohu psát o lásce, aniž bych zmínil Pavlovu velepíseň ve 13. kapitole 1. listu Korinťanům. Apoštol v ní neopěvuje ani lásku k bližnímu, ani lásku muže a ženy, ani lásku k Bohu. ale hovoří prostě jen o agapé, o lásce jako takové.

Tu chápe jako dar Ducha, jako duchovní sílu, která člověka proměňuje a dodává jeho životu novou chuť. Nevztahuje se tedy v prvé řadě k druhému člověku nebo k Bohu, nýbrž znamená kvalitu bytí a samostatnou sílu působící v lidském srdci a ovlivňující jeho slova i skutky. Jde koneckonců o božskou moc a tu člověk potřebuje k vydařenému životu. Ona - božský dar - uvádí lidský život na novou rovinu a vytváří člověku předpoklady, aby dokázal spásným způsobem přijmout sám sebe.

Podle Pavla ztrácí bez lásky všechno svou hodnotu. Můžeme žít superduchovně, můžeme mít dar prorocky promlouvat, můžeme být velkými mystiky, ale nemilujeme-li, nejsme nic. Dokonce můžeme obětovat svůj život Bohu, přesto je naše oběť bez lásky bezcenná. Pavel dále uvádí charakteristiku lásky, k níž nás uschopňuje Boží Duch- láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná (1 Kor 13,4)- rozšiřuje srdce. Pavel zde hovoří o makrothymos (velká odvaha, široké srdce). Široké srdce je všemu otevřeno a nepřipustí, aby je tak snadno ovládl hněv. Malicherný člověk má úzkostné srdce podobající se malému hrnci. Vaříme-li v něm vodu, rychle vzkypí. Stejně tak se malicherný člověk snadno dá strhnout hněvem, závistí či žárlivostí anebo jeho srdce začne něco předstírat a nadýmat se, protože vnímá svou malost. V apoštolově podání nepotřebuje láska žádnou z těchto negativních vlastností. Rozšiřuje srdce a v otevřeném srdci je pro všechno dost místa. Nikdo v něm není odsuzován, je dobrotivé. Láska hledí na všechno dobrým pohledem a proměňuje tak všechno k dobrému. Dokáže v člověku probudit dobro.



Láska nemyslí jen a jen na sebe

V dalším kroku rozvíjí Pavel způsob, jakým se láska dává. Nevypočítává tu nějaké mravní požadavky, ale ukazuje, jakým způsobem jedná ten, kdo se jí dá vést. Přisvojíme-li si ji tak, že se nám stane trvalou skutečností, způsobí, že začneme jinak jednat: Láska je shovívavá, láskaje dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy (1 Kor 13,4-6). Stěží lze vyjádřit krásnějšími slovy, jak láska dokáže člověka proměnit a vyzařovat z něho i do okolí. Nejde o nějaký výkon, nýbrž o projev zkušeností. Kdo se jí stal, chová se přesně podle apoštolova popisu.

Pavel uzavírá svou ódu na lásku nádherným veršem: (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží (1 Kor 13.17). Řecký výraz pro vydržet je odvozen od slova: střecha, strop. Ona je tedy tou střechou a útočištěm chránícím dům našeho nitra před bouří a deštěm. Naplňuje-li nás, destruktivní nálady se v nás nedostanou ke slovu. Tak dokážeme nabídnout i jiným své ochranné přístřeší, pod nímž se cítíme v bezpečí a přijatí. Řecké sloveso vytrvat (hypomeinen) znamená v původním významu zůstat pod, podepírat. Láska je jako sloup nesoucí celý dům našeho lidství a chránící jej před nepřízní a závistí. Znamená tedy i ochranu a oporu.



Zůstane jenom láska

Láska je naplněním víry a naděje. Pavel ve své písni poukazuje na jednotu všech tří ctností. Láska souvisí s vírou, je nesena zásadní důvěrou v člověka, v život a v Boha, ale je také zároveň předpokladem víry, je jejím základem. Koho naplňuje, toho není třeba k víře přemlouvat, protože on nemůže jinak než věřit. Podobně je tomu ve vztahu lásky a naděje. Láska je jí naplněna. Nikdy se člověka nevzdává, ale doufá v něho a v to. že v něm Bůh probudí dobro. Platí to i opačným směrem: každá skutečná naděje potřebuje nezbytně lásku. protože ta je jejím prazákladem. Bez ní se naděje snadno zvrátí v troufalost anebo se scvrkne v pouhý optimismus. Láska nás učí doufat uprostřed pochybností a navzdory zklamání tím či oním člověkem nám dává naději v to, že milující Bůh vykoná zázrak i na něm a že ho dokáže proměnit.

Láska, jak říká svatý Pavel, nikdy nepřestává. Dar prorokování a dar mluvení jazyky jednou skončí. Láska neskončí nikdy, ani smrtí. Láskaje silnější než smrt. Bude nás naplňovat také ve věčném životě u Boha. Až budeme v Boží slávě, víra a naděje pominou. Zůstane jenom láska. Staneme se zcela láskou a v lásce budeme přebývat v Bohu.

<Jan Dadak><
www.coffeelover.ic.cz